Humans of My Street Films: Znáte je všechny?

Do projektu My Street Films se postupně zapojila celá řada autorů, kteří se nesmazatelně zapsali na online filmovou mapu. Jak si našli svou cestu k filmu?

Širín Nafariehová, autorka snímku Černý most a vítězka My Street Films 2017

„Myslím, že mě hodně ovlivnila hysterie, která byla rok zpátky okolo imigrantů. Můj táta je z Íránu, toto téma se mě hodně dotýkalo a vznikala kvůli tomu nejedna hádka. Postoj některých Čechů mě hodně mrzel. Nejdříve jsem měla v plánu natáčet film o mých spolužačkách ze třídy, které mají také jednoho rodiče cizince. Proto jsme se vydaly na demonstraci, která byla právě proti cizincům. Zajímal mě názor těchto lidí, jelikož jsem se s nimi nikdy nesetkala z očí do očí. Dříve jsem se takovým demonstracím vyhýbala, protože mi to nebylo příjemné a vždy jsem z toho davu nenávisti měla strach. Ale přišlo mi zajímavé názory těchto lidí ve filmu ukázat. V tu dobu jsem měla berle, takže ani nebylo v plánu prozrazovat, jaký původ máme, myslím, že bych jim daleko neutekla. Díky tomu jsme se seznámily s Lukášem a mohly s ním dále natáčet a ptát se na věci ohledně národnosti. Lukáš je český vlastenec, který je hrdý na svou zemi a vadí mu některé věci, které se u nás i ve světě dějí.

Myslím, že setkání byla zkouškou tolerance, respektu k ostatním a hlavně práva na svůj názor, ať už je jakýkoliv. S Lukášem se natáčelo moc dobře, protože se vůbec před kamerou nestyděl, i když jsem pořád bojovala s tím, že mu až do konce filmu lžu o tom, kdo vlastně jsem. Myslím, že to pro něho musel být velký šok.“

Pavla Mudráková, autorka snímku Nositelé života, který v My Street Films 2017 získal zvláštní uznání poroty

„Jedna z mých nejoblíbenějších činností je pozorovat. Pohyblivé obrázky skrývají úplně jiný potenciál než statické, a tak jsem si pořídila malou kameru. Ale nevím, jestli jsem už přímo na cestě k filmu, spíš na louce opodál. K námětu jsem se dostala přes otce, protože je velký chovatel a milovník všeho živého. Uvidí semenáček stromu ve spáře chodníku a radši ho přesadí, než aby se mu něco stalo. Co pamatuji, brával mě na chovatelské burzy a výstavy hospodářských zvířat. Když jsem byla starší, viděla jsem, jak fascinující je to prostředí, co se týče nejen zvířat, ale i lidí. A jak neobyčejné chovatelské burzy ve své skrytosti jsou. Konají se v neděli za svítání. Chtěla jsem tento svět zachovat alespoň v obraze.“

Tereza Plavecká, autorka snímku Les, který v My Street Films 2017 získal zvláštní uznání poroty

„Cestu k filmu jsem si našla už na gymplu, v kině Aero se promítalo odpoledne pro studenty. Skoro rok jsem strávila na Erasmu v polském Krakově a pracovala jako dobrovolnice na několika filmových festivalech. Po návratu do Česka jsem chtěla být dále blízko filmu a zároveň mi tu chyběl nový polský film. Začala jsem pracovat v Biu Oko, kde jsem potkala řadu zásadních přátel a hlavně svého budoucího muže. V roce 2013 jsme s kamarádkami založily Bardzo fajný festival, první festival polského filmu a kultury v Praze. Kino se mi nakonec stalo osudovým místem – v roce 2016 jsem se v Biu Oko vdávala. Námět mého filmu, který letos rozvíjím v dílně My Street Films, vychází z prostředí lesa, ve kterém jsem jako dítě trávila hodně času. Když jsem námět psala, na mapě My Street Films v oblasti "Čimického háje" na rozhraní Kobylis a Čimic ještě žádný film natočený nebyl. To mě povzbudilo. Film bude malou osobní procházkou po lese, který je plný zvuků, paměti, tajemství a otázek. Workshopy jsou inspirující, dokončit film je pro mě velká výzva.“

Ivo Bystřičan, režisér a lektor workshopů

„Přináší mi radost setkání, možnost mluvit s druhými lidmi a vést dialog o tom, co je baví, zajímá a přitahuje, kde vidí svoje místo ve světě. Je vzrušující vidět a slyšet o detailech každodennosti, v nichž si účastníci všimnou zárodku příběhu, odkazu na něco širšího. Podílet se na tom, aby se z původního postřehu pomalými kroky začal odvíjet film, jakkoli miniaturní, který se ale druhým snaží něco podstatného říct a je zároveň průběžným sebepoznáváním, je pro mě zajímavá cesta. Na ní se díky lektorování dozvídám i hodně nového o sobě. A pak – všichni, kdo se lekcí účastní, to dělají proto, že chtějí. Aniž by byli profesionály nebo měli vůbec předchozí zkušenost, něco je táhne k sebevyjádření právě filmem. A to je pak radost. Na rozdíl od profesionálů se amatéři svými filmy neživí, a to jim rozšiřuje možnosti. Je jedno, jakou má film délku, jakou má formu či jaké formy kombinuje, jaký má potenciál distribuce, sledovanosti atd. Mohou si dělat, co chtějí, a jsou v tvorbě svobodní stejně, jako když máte papír a tužku a můžete vytvářet fantaskní světy.

Tématem pro film se pro mě původní postřeh stane tehdy, když si s ním nevím příliš rady, neumím si ho vysvětlit a mám pocit, že je to něco nového. Jako teď, když toto píšu na zídce u benzínky. Je devět ráno a naproti přes ulici dva chlapi v montérkách na lavičce začali zničehonic radostně výskat a tleskat. O pár kroků vedle totiž hospodská právě odemyká dveře hospody jménem Pohádka. Půjdu za nimi a poprosím, zda by mi mohli vyprávět tu svou.“

Tereza Reichová, režisérka a lektorka workshopů

„Jsem roztěkaný blíženec. Odmala jsem u ničeho kontinuálně nevydržela, vše mi šlo tak trochu, ale brzy mne to nudilo. V čem jsem ale vždy vynikala byla organizace lidí a také neustálé vymezování se vůči hlavnímu proudu. Navíc jsem vždy měla snahu dělat ‚vysoké umění‘, ale vše to bylo bez myšlenky, jen na efekt. Vypadalo to na ztracený případ. Nakonec mi ale došlo, že má hlavní záliba v měnění světa by se dala s uměním propojit. A bylo to. Jednoduchá rovnice: Aktivismus + umění + organizace = přihláška na katedru dokumentární tvorby. A bylo to ono! Témata i formy filmu střídám, za organizaci lidí mi nikdo nenadává a to, co by někdo nazýval ‚zastydlým pankáčem‘, dnes cejchují jako ‚aktivistickou režisérku‘.“

Jaroslav Kratochvíl, režisér a lektor workshopů

„Nevidím žádné zásadní rozdíly mezi profesionálními a amatérskými filmařkami a filmaři. Během workshopů My Street Films se ostatně také stírají. Občas nejlepší nápad přinese do té doby nejméně výrazná členka či člen štábu, myslím, že se tam učíme navzájem. Já například neumím používat kameru a obecně technické stránce věci v podstatě vůbec nerozumím. Na workshopech se tedy snažím předat, že soutěž o technicky nejlepší obraz je manýristickým fetišismem, který o skutečné kvalitě filmu vyjadřuje asi tolik jako značkové oblečení o kvalitě člověka, který jej nosí. Tedy zhola nic.“

Lenka Kerdová, režisérka snímku Messestrasse Elf, druhého nejlepšího filmu My Street Films 2016

„Práce s filmem pro mě byla dlouhodobějším vyústěním uměleckého hledání na pomezí malby, fotografie a pohyblivého obrazu. Nejvíce mě zajímá samotný proces a médium. Cestou z ateliéru jsem náhodně navštívila jeden ze seminářů a projekcí My Street Films v Kině Pilotů, kde byla výzva k předložení scénáře ke krátkému filmu inspirovaného nějakým místem. Vzpomněla jsem si na poměrně nevšední zážitek, který jsem měla na Veletržní krátce po přestěhování do nového bytu, a vzhledem k celkové životní situaci mi přišlo vlastně ideální téma zpracovat jako krátký film. Tak vznikla Messestrasse Elf. Velmi jsem ocenila konzultace scénáře s Martinem Marečkem a možnost vyzkoušet si tvorbu krátkého filmu/dokumentu takovou tradiční cestou se scénářem a malým štábem. Film považuju za přirozené médium, kterým se lze vyjádřit, a zároveň mě fascinuje komplexnost filmového jazyka.“

Taťána Rubášová, režisérka snímku Na Knížecí, vítězného filmu My Street Films 2014

„Film Na Knížecí, který vyhrál soutěž My Street Films v roce 2014, jsem natočila proto, že mám ráda soutěže. Sama nepoznám, jestli jsou moje věci dobré, nebo ne. Na Knížecí jsem tehdy bydlela. Natočit milý film o místě, kde se podle mnohých setkávají dráhy samotného pekla, byla výzva. Naštěstí mi soused poradil, že v domě už 76 let žije paní Marková.“

Martina Poliaková, režisérka filmu Ženy 21. století

„Už delší dobu se pohybuji mezi lidmi, kteří se angažují ve veřejném prostoru a mění ho. Od filmového diváka k autorství vede dlouhá cesta, já jsem se na workshop MSF přihlásila, protože jsem chtěla zjistit, jak audiovizuálně zachytit společenské změny. Na podzim minulého roku kulminoval nejen v Čechách, ale i v zahraničí odpor proti konzervativní vlně, která se obrátila proti ženám a jejich právu na potrat. Odpor zdola v “czarnem protestu” solidarizoval feministky a feministy v Čechách a jednotlivé feministické skupiny, v zásadě autonomně fungující okolo svých partikulárních témat, se začaly více setkávat a podporovat. Takovým symbolickým vrcholem toho procesu byl společný feministický blok v rámci antinacionalistické demonstrace 17. listopadu 2016 v Praze. Zajímalo mě, co si myslí o ženské otázce a feminismu ženy z feministického bloku a kolemjdoucí, běžní lidé, které potkáváme na ulici.“