To nejlepší z My Street Films workshopu 2018

Kino Ponrepo hostilo závěrečné setkání účastnic loňského filmového workshopu. V historickém sále, který je nesmazatelně zapsán do kulturní mapy Prahy již od konce 18. století, se tak poprvé promítaly krátké amatérské filmy s rokem vzniku 2018. Večerem prováděla režisérka Viola Ježková, která loni workshop vedla po boku Iva Bystřičana, a společně tak pozorovali, jakými cestami tvůrci procházeli od prvotního záměru až k hotovému filmu.

Setkání v Ponrepu bylo vůbec první příležitostí, kdy se účastnice workshopu sešly poté, co v září odevzdaly hotové filmy. Při debatě s Violou Ježkovou se tedy vracely k průběhu filmové dílny, kdy lektoři nevyučovali pevná pravidla filmového natáčení, ale snažili se podpořit začínající filmařky v rozvíjení jejich záměrů. Empatii a otevřenost lektorů oceňovaly především ty autorky, které na workshop přišly pouze se samotným nápadem a netušily, jak ho zpracovat. Loni byly navíc nedílnou součástí práce také debaty a sdílení nápadů ve skupině. Po zkušenosti z předešlých ročníků, kdy si autoři domlouvali individuální konzultace, se tento formát ukázal jako velmi funkční. Navíc se zdá, že s počtem účastníků workshopu se násobí pocit odpovědnosti. I přes všechny nesnáze, které autorky musely při natáčení překonávat, nakonec všechny odevzdaly hotové filmy, ačkoli nejhorším trestem, který jim hrozil při nedokončení filmu, by byl pocit trapnosti.

Prvním představovaným filmem bylo Pár slov k neposlušnosti autorské dvojice Míši Weingartové a Terezy Langrové. Ty si jako téma svého filmu vybraly Klimakemp, jehož středobodem protest proti těžbě v dole Bílina. „A my u toho chceme být taky,“ napsaly do svého soutěžního námětu a skutečně „u toho“ byly. Snímek mění tempo vyprávění podle toho, jestli se účastníků táže na jejich osobní definici neposlušnosti, nebo se kamera ocitne v centru spontánního dění. Autorkám se tak podařilo „přistihnout život při činu,“ jak Viola Ježková citovala ruského filmaře Dzigu Vertova.

Vítězný snímek Vidíš, Praha! režisérky Barbory Šimkové je zajímavý tím, že v jeho centru stojí sama autorka a její syn. Provázejí nás svým příběhem, kdy přicházejí o byt na pražském Starém Městě. Zároveň se ale prostřednictvím osobního vyprávění dotýkají širšího problému, tedy dostupnosti bydlení v metropoli a rozmachu turismu v srdci Evropy, kterému se pomalu ucpávají tepny.

Sára Englišová a Kateřina Tisová, autorky snímku Bůh bez domu, dům bez boha si zas kladly za cíl upozornit na zdánlivě absurdní situaci, kdy se na nedělní bohoslužbě v sociálním centru Naděje setkává kněz se svými ovečkami, které se z nejrůznějších důvodů ocitly na okraji stáda. Snaží se šířit víru mezi lidmi, kteří mnohdy přišli i o její poslední zbytky, nabádá je k dobrému životu, i když často nemají naplněny ani ty nejzákladnější životní potřeby. Absurdita situace přitom vyplývá ze samotného pozorování, není podtrhována zásahem autorek do samotné scény.

Strážce života věčného představuje ambiciózní snahu Kateřiny Lánské portrétovat člověka, jehož smýšlení a světonázor se zásadně odlišuje od jejího vlastního. Hlavním hrdinou snímku je myslivecký strážce, který nepochybuje o společenské důležitosti svého povolání a o nutnosti chránit svůj revír. Městskému člověku může tento pohled připadat absurdní, stejně jako dlouhý záběr na láskyplné kuchání zabité srny.

Zcela novou příchuť absurdity přináší snímek E.A.H. e.a.h. eah, který se vztahuje k neživé osobě, resp. k osobnosti Emmericha Aloise Hrušky a jeho hrobu na Olšanských hřbitovech. Autorka Anna Ouřadová svým filmem chtěla oslavit poťouchlou tvořivost a nesmrtelnost ducha. Divákovi tak připomíná, že humor a dokumentární film nejsou dvě neslučitelné kategorie, a že touha po vlastním vyjádření přežívá napříč stoletími. Právě tato chuť zkusit a vytvořit něco nového je společná pro všechny amatérské tvůrce, kteří na rozdíl od profesionálů teprve nesměle objevují základy filmového jazyka.

Nakonec se podařilo to, v co organizátoři workshopu doufali na samotném začátku – umožnit začínajícím tvůrců najít si skutečně vlastní cestu k filmu, ať už začínala v kinosále, dobrovolnictvím na filmových festivalech (jako v případě Míši Weingartové a Terezy Langrové) nebo ve výtvarném umění (Anna Ouřadová). Končila natočením vlastního filmu a poznáním, že i v běžném životě lze dělat trochu bláznivé věci, i když vám nejdřív mohou připadat trapné, jak poznamenala Anna Ouřadová, autorka snímku E.A.H. e.a.h. eah.