Dostala jsem chuť křičet. Zničehonic. Všechny moje myšlenky v tu chvíli směřovaly k tomu, abych se ovládla a nezačala doopravdy řvát. Jen jsem si v duchu říkala: hlavně nekřič. Vydržela jsem to a zůstala jsem potichu. Ale ten pocit, to vnitřní pnutí, ve mně nějak zůstalo. Začala jsem hledat místo, kde by to šlo – křičet bezpečně a přitom svobodně. Našla jsem sirény.