Aneta J. je autorkou filmu Ve tmě, což je jeden z nejosobnějších, nejbolestivějších a nejintimnějších filmů, které v rámci My Street Films vznikly. Ačkoli nám prostřednictvím filmu vypráví svůj osobní příběh, slyšíme pouze její hlas, který nás provází temným lesem i těmi nejtemnějšími vzpomínkami spojenými se sexuálním násilím. Odborná porota snímek ocenila za odvahu obnažit bolest a transformovat ji v tvůrčím procesu. O tom, jak tento proces probíhal, si s Anetou J. povídala naše vedoucí programu Magda Španihelová.
Filmový workshop pro tebe představoval jeden z prostředků uzdravování a byl součástí tvého terapeutického procesu. Co ti dodalo odvahu jít své bolestivé téma zpracovat prostřednictvím workshopu, kde se námět probírá otevřeně se všemi a dopředu nevíš, jací budou ostatní účastníci*ce? Věřila jsi, že ti workshop může nějakým způsobem pomoci?
Před workshopem se stalo strašně moc věcí. Výzvu na soutěž námětů jsem viděla na internetu měsíc před termínem a začala jsem uvažovat, že bych se přihlásila. Když to na mě znovu vyskočilo den před deadlinem, řekla jsem si, že musím něco udělat s tím, co se ve mně děje. Půl roku před tím jsem přestala brát antidepresiva, které jsem brala dvacet let. A začala jsem dělat jiné věci – začala jsem meditovat, měsíc před tím jsem zkusila psychedelikum, které se získává z ropuchy Bufo alvarius. O tomto prožitku natočila svůj film Anna Rotreklová na ostravském workshopu (Peklo Bad Trip Ráj) a ta zkušenost mi všechno otevřela. Potřebovala jsem s tím něco udělat, i když jsem si nevěděla rady. Říkala jsem si, že to nejhorší, co se může stát, je to, že mě nevyberou. Do dneška nezapomenu, jak mi zazvonil telefon, ve kterém jsem uslyšela hlas Terezy Reichové, a když jsem s ní mluvila, věděla jsem, že to musím udělat.
Z filmu Anny Rotreklové Peklo Bad Trip Ráj
Sledovala jsem, jak na projektu intenzivně pracuješ, byla jsi velmi soustředěná. V MSF jsme měli obavy, jak se bude tvůj námět vyvíjet, jak bude reagovat skupina, jak se tam budeš cítit, zda dokážeme téma komunikovat. Dokážeš popsat, jak film vznikal?
Trošku mě ze začátku děsilo, když jsem viděla, že je Tereza opatrná, což ale na jednu stranu bylo potřeba. Viděla jsem, že někdo má taky strach a já jsem ho měla velký. Já jsem celý ten půlrok filmem žila, vstávala jsem s ním i usínala. A také jsem si každý den říkala, že na to kašlu. Jednou jsem nepřijela na konzultace s Terezou, říkala jsem si, že to balím, a pak mi to bylo hrozně líto. Bála jsem se, že nedokážu film dotáhnout do konce. Zároveň jsem ale věděla, že na to mám.
Jak se zrodil nápad vyprávět film prostřednictvím symbolického motivu cesty, jakéhosi survivalu a přenocování venku?
Původně jsem uvažovala nad jakousi konverzací s mou dcerou, o tom, jak to ovlivnilo její život. Protože pro mě jsou nejbolestivější především výčitky vůči ní. Vrátila jsem se ke svým i k jejím deníkům. Od toho jsem ale musela opustit, protože to bylo příliš. Když jsem to chtěla vzdát, Tereza se mě zeptala, jestli mě nenapadá nějaký rituál, nějaká jednoduchá věc, kterou bych mohla překročit. Nechtěla jsem nic pálit, protože to už jsem zkoušela a nepomohlo to. Přespání venku pro mě představovalo nadlidský výkon, ale zároveň to bylo jednoduché zorganizovat. Bylo to něco, co mě děsí, ale zároveň vím, že to zvládnu.
Takže takové bezpečné ohledávání hranic konformity…
Tu noc venku jsem odkládala asi měsíc. Měla jsem sbalené věci, všem jsem říkala, že jdu spát ven, ale nakonec jsem nevyrazila. Připomínalo mi to chvíle, kdy jsem tenkrát věděla, že se svým životem musím něco udělat, ale nechtěla jsem a pořád jsem to odkládala. Jednoho dne jsem se konečně sebrala, že to zkusím. Našla jsem krásné místo a říkala jsem si, že když to nezvládnu, tak se vrátím domů, nebo přespím v autě. A ta noc byl masakr – já jsem se strašně bála, spala jsem asi tři hodiny a ve čtyři ráno jsem byla nadšená, že svítá a zpívají ptáci, že žiju. Bylo to naprosto euforické.
Z natáčení filmu Ve tmě
Neuvěřitelně se tam zrcadlí ten příběh…
I to opuštění dcery tam bylo. Já jsem věděla, že ona mě už doma nepotřebuje, že jí je úplně jedno, kam jdu, ale ten večer jsem měla pocit, jako bych opouštěla svou malou holčičku. Když jsem tam pak venku ležela, měla zavřené oči, tak se mi vyjevovaly všechny ty děsy, všechny ty nereálné děsy, které se nestaly a nestanou. Ale co všechno ta moje hlava vymyslela! Tohle léto si to chci zopakovat.
Možná se z toho stane nový rituál. Co se změnilo po té noci – s čím jsi se vrátila? Měla jsi materiál na film…
Byla jsem strašně šťastná, že mám materiál na film. I když bych film nedodělala, tak jsem měla pro sebe splněno. Na druhou stranu se nezměnilo vůbec nic. Pořád jsem neměla vyřešené svoje trauma, neměla jsem odpuštěno. Teď ale vím, že zvládnu přespat venku. Už jsem úplně zapomněla, co všechno jsem musela tu noc překonat.
Když se ještě vrátíme k workshopu – jak se ti spolupracovalo ve skupině dalších účastníků*nic? Pomohlo ti vidět jejich tápání a hledání? Do jaké míry bylo sledování kreativního procesu ostatních podpůrné?
Celý život si myslím, že jsem jediná, kdo se s něčím pere, kdo si neví rady, a kdo to chce vzdát. Líbilo se mi, že jsme v naší skupině byly všechny ženské, a že jsme ani jedna neměla zkušenosti s technikou. Takže jsme do toho šly nastejno. Nebyly jsme nijak extra semknuté, ale občas jsme si zavolaly. Hlavní bylo vidět, že se s tím všichni perou, a že nikdo neví, jak to dopadne.
Bylo vidět, že jste si s lektorkou Terezou Reichovou vytvořily velmi důvěrný vztah. Hodně tě podporovala, byla tam pro tebe. Jak bys popsala její způsob lektorování a jakým směrem tě vedla?
Od prvního telefonátu jsem se zamilovala do jejího hlasu – myslím si, že by měla namlouvat nějaké meditace nebo pohádky – a do té její laskavosti. Od začátku do konce ke mně byla laskavá. Nikdy mě do ničeho nenutila, vždy jen nabízela a podporovala. Změnila mi život. Díky ní jsem zjistila, že mohu někomu stoprocentně věřit. Celý život jsem se před lidmi přetvařovala, jen před dcerou a před Terezou ne. Věděla jsem, že jí mohu říct cokoliv, že to unese, že to taky mohu vzdát a ona to pochopí. I teď si občas zavoláme. Já přemýšlím, že bych chtěla vytvořit něco dalšího, takže mi nabídla svou pomoc.
Tvůj film je velmi inspirativní v tom, že ukazuje proces uzdravování. Dokážeš takhle zpětně říct, v čem ti film konkrétně pomohl? Je něco specifického ve filmovém procesu, co na tebe mělo vliv?
Tvorba celkově mi dala pohled na to, s čím se peru. Musela jsem film odevzdat, i když nebyl perfektní. Musela jsem se s tím smířit a musela jsem ho tak přijmout, že nebude dokonalý, ale že je venku. Měla jsem takové nastavení, že nemůžu žít, když nejsem perfektní, když dělám chyby, když ubližuji lidem, když selhávám…
Na začátku jsem měla nějakou představu o filmu, ale nebyla konkrétní. Když jsem tomu procesu dala důvěru, ono to pak vznikalo nějak samo. Když jsem stříhala a dávala dohromady zvuk a obraz, dělala jsem chyby a ty nedostatky to udělaly hezké. Když jsem to pak poslala Tereze a byla jsem naštvaná, že mi něco vypadlo, řekla mi, že přesně tak to má být. V té tvorbě se ukazoval život.
Lektorka Tereza Reichová
A takhle jsi to dokázala nahlédnout už během tvorby?
Postupně ano. A díky Tereze. Zároveň jsem si o tom četla nějaké knížky. Taky jsem zjistila, že o věcech moc neumím mluvit, a že je pro mě jednodušší tvořit a prostřednictvím toho se vyjádřit. Teď ten film používám ke komunikaci. Poslala jsem ho například své sestře, abychom o některých věcech začaly mluvit, ale to se nám zatím nepovedlo.
S odstupem času, jak film vnímáš dnes?
Chystám se na něj znovu podívat. Zavřela jsem ho do šuplíku, protože jsem si říkala, že musím jít dál, protože to pro mě bylo vyčerpávající. A uvedení na festivalu v Jihlavě byl taky proces. Myslela jsem, že jsem úplně ve všem selhala. Promítání filmu jsem nezvládla tak, jak jsem chtěla, bylo pro mě strašně těžké tam mluvit. Nakonec všechno bylo dobré, ale já jsem chtěla, aby to bylo perfektní. A taky mi došlo, že ten film není něco, co naprosto změní můj život. I kdybych ho neudělala, život jde dál. Ale ta zkušenost, že jsem něco dokázala dotáhnout do konce, na to jsem hrdá. Vždycky jsem byla naštvaná na svou rodinu, že odmítá o věcech mluvit, protože já jsem o nich mluvit potřebovala. A teď jsem si dovolila mluvit i bez souhlasu rodiny.
Z natáčení filmu Ve tmě
To, že dokážeš o traumatu mluvit, vrátit se do minulosti a pokusit se události pochopit a nějakým tvůrčím způsobem je zpracovat, mi evokovalo knížku Annie Ernaux „Paměť dívky“. Především v tom kontextu, že každý zážitek, ať už je jakékoliv povahy, má právo být zaznamenán. A vše, co bylo prožito, nebylo prožito nadarmo. Zároveň film jsi chtěla natočit pro ostatní, chtěla jsi, aby tvůj příběh mohl pomoci někomu jinému. Jak tohle v tobě rezonuje?
Natočit film pro někoho jiného byl můj prvotní záměr. Když jsem ale film dokončila, došlo mi, že jsem ho udělala hlavně pro sebe. Když jsi mluvila o té knížce, tak mi došlo, že jsem díky tomu, že jsem svůj příběh odvyprávěla, dala smysl té malé holce, za kterou jsem se styděla, kterou jsem chtěla vytěsnit. Tím, že jsem odvyprávěla tenhle příběh, jsem jí dala důležitost. A to bylo pro mě zásadní, udělat film pro sebe. Na začátku jsem chtěla udělat film pro někoho, komu to změní život. Myslela jsem si, že to musí být strašně důležitá věc, jinak to nemá smysl. Ale už jen tím, že to pomohlo mně, to smysl mělo.
Hodně těžké pro mě bylo, když film viděla dcera. Nezapomenu, jak si sedla, dala si sluchátka a řekla, že se chce koukat sama. V půlce filmu se začala ptát na nějaké věci a to bylo neskutečně těžké. Pro nás pro obě je ten film hodně těžká věc. Řešíme to do teď. Skrze mě je to i její téma. Já jsem si poprvé dovolila si tím projít, probrečet, chtít to znova vzdát, být úplně na dně. Tohle téma se mi díky filmu otevřelo, ale i uzavřelo. Díky filmu jsem to zpracovala a už můžu řešit jiná témata. Protože před tím jsem řešila jenom tohle. Teď už si zpracovávám jiné věci.
Film směřuje k odpuštění, k nalezení ujištění, že už si můžeš dovolit si odpustit. Odpustila sis?
Rozhodně jsem si neodpustila, ale tohle – to jsem si odpustila. Víš, co bylo zajímavé? Když mi volala Viktorie, zda bych souhlasila s focením na plakát My Street Films, tak jsem o tom přemýšlela. Protože já už se za to nestydím. Je to součást mé minulosti, ale nejsem to já. I kdybych někde visela na plakátě a byla spojena s tímto pravdivým příběhem, nevadilo by mi to. Jak mi řekla dcera: „Mami, kdybych věděla, že jsi pořád ten stejný člověk, který jsi byla, tak tě budu soudit a budu na tebe naštvaná. Ale když vidím, čím sis prošla a kdo jsi…“ Není důvod být na sebe naštvaná.
To je velký kus sebepřijetí.
Nevím, jestli si pamatuješ, jak jsem o svém námětu mluvila na prvním workshopu – já jsem se potila, bušilo mi srdce, bylo mi na zvracení… Úplně jsem se přenesla zpátky do minulosti. Teď to mám úplně jinak. Byl to proces.