Krátké filmy přihlašované do soutěže vznikají v rámci celoročních workshopů My Street Films. Každý rok je vyhlášen veřejný open call, kam se zájemci mohou přihlásit se svým filmovým námětem, který pak zbytek roku zpracovávají na workshopech s předními dokumentaristy.

„U filmů, které jsme ocenili, ale i u různých dalších, na které se nakonec nedostalo, se mi moc líbila jedna základní, zdánlivě triviální, ale přitom dost nesamozřejmá věc: jejich autoři měli skutečně co říct. A udělali to často s tak sympatickou lehkostí a přirozeností, že se mi některé obrazy a scény ještě vrací,“ uvedl Tomáš Bojar, jeden z porotců soutěže.

Jedním z nepřehlédnutelných rysů řady filmů je ten, že soutěžící zpracovávali otázky týkající se jich samých. Vítězka soutěže Lenka Jirků ve svém filmu První poslední cesta zachytila příběh svého prvního doprovázení. Skrze své osobní setkání se smrtí ukazuje, jak se celá společnost navzdory blahobytu a vyspělým technologiím nedokáže vyrovnat s tím nejdůležitějším prvkem života, s jeho koncem. Dalším oceněným snímkem je Konec dovolené od Věry Matějkové. Sebeironizující kolektivní portrét složený z pocitů a zkušeností autorky a jejích blízkých kamarádek, zachycuje s odzbrojující komikou nejistotu matek, které po rodičovské dovolené znovu nastupují do práce. Oceněn byl i snímek Johana, empatický portrét dívky, který umožní divákům nahlédnout mezi příznivce shibari – japonského stylu vázání těla. Vyprávěcí styl Ondřeje Piláta, tvůrce dokumentu, je podpořen klasickou natáčecí technikou využívající 8 mm film. 

Porota ve složení Zuzana Fuksová, Tomáš Bojar a Zuzana Kirchnerová letos kromě třech nejlepších filmů udělila i čestné uznání, jak popisuje Zuzana Kirchnerová: „Letos bylo rozhodování skutečně těžké a výsledek rozhodně nebyl jednoznačný. Urodilo se mnoho různorodých zcela osobitých a veskrze autorských filmů. Bylo těžké označit pouze tři vítězné dokumenty, a z toho důvodu jsme se rozhodli udělit i čestné uznání.“ To získalo film Trasa od Terezy Štěpánové, která zve diváka na cestu k objevování architektury nádražních budov, kterou si člověk jen málokdy uvědomuje, konkrétně zařadí a natožpak jí dokáže prožít.