Andrea Vašků je autorkou oceněného filmu Ryby, který vznikl na loňském brněnském workshopu pod vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové. Jak se Andree natáčelo s tátou na rybách a v čem jí pomohlo sdílení tvůrčího procesu na skupinovém workshopu, se ptala Magda Španihelová.
Tvůj film Ryby je osobitým a vizuálně nápaditým portrétem tvého táty, který jsi natočila na pozadí jeho rybářské vášně. Z filmu je patrné, že tě táta na ryby s sebou bral už jako malou. Chodíte spolu stále rybařit? Co jste chytili?
Záběr z filmu Ryby.
Poslední dobou jsem k tomu neměla příležitost. I film jsem brala jako šanci, jak zajít s tátou na ryby, a i tu jsem si musela aktivně vytvořit. Všichni jsme zahlceni, ale přitom je důležité vracet se k blízkým. Táta je nemocný a musí pracovat s vlastní energií. Rybaření je pro něj vášeň, ale v něčem ho to taky vyčerpává. Ráda bych s ním zase na ryby zašla.
Vzpomeneš si, kdy tě napadlo, že chceš svůj film natočit o tátovi? Že je tématem pro tvůj první film, a že ho celý natočíš na rybách?
Táta, jak jsem ho vnímala, působil celý život u policie. Byla to část jeho identity a osobnosti, ale kvůli nemoci musel zaměstnání opustit. Myslím, že to těžce nesl, ale nedokázal o tom mluvit, nedokázal to sdílet. V rybaření byla zároveň symbolika, že u práce zůstal, a taky způsob, jak mu tu identitu vrátit.
Co tě přimělo přihlásit se na My Street Films workshop?
My Street Films jsem znala. Sedm let jsem jezdila na festival do Jihlavy, kde jsem My Street Filmy taky zaregistrovala. Chtěla jsem si zkusit natočit film, protože mě dokumentární filmy zajímají, i můj muž se věnuje dokumentárnímu filmu. A přišel správný moment, kdy jsem si řekla, že to zkusím a splním si svůj sen. Už dřív jsem přemýšlela hodně v obrazech, ale potřebovala jsem to propojit s příběhem, najít způsob, jak to natočit.
Myslím, že na tvém filmu je vidět jak tvá technická zdatnost, tak vyspělost, jak přemýšlíš metaforicky o obraze, jak pracuješ se zvukem. Jaká byla tvá očekávání od workshopu?
Očekávala jsem sdílení – s lektorstvem a dalšími projekty na workshopu. A dalo mi to závazek. Nedokážu věci dokončovat. Mám v hlavě spoustu nápadů, ale nevím, jak začít. Hrozně mi to pomohlo. Na workshopu byl hrozně laskavý přístup, ne direktivní, ale museli jsme tvořit. Hrozně mi pomohla konzultace se střihačkou Varvarou Šatunovou, sdílení s Kateř Tureček a Barborou Sliepkovou.
Brněnský workshop pod vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové, červen 2024.
Svůj námět jsi měla skvěle rozmyšlený už od samého začátku, výrazně se neproměňoval. Jak se ale tvůj námět vyvíjel po formální stránce?
Momenty, které zobrazují abstraktní hladinu, jsem už měla vymyšlené. Zároveň jsem nevěděla, co vzejde z natáčení s mým tátou. Nechodila jsem s ním na ryby, ale zase jsem ho osobně znala, jeho charakter. Snažila jsem se to propojit s jeho identitou bývalého kriminálního policisty. Takže takhle se mi to skládalo. Věděla jsem o barevném ladění, že bude modré a zelené. Pomohly mi konzultace, které reflektovaly, jak poskládat příběh, aby dával smysl střih i vyprávění.
Byly tam taky podněty ze strany lektorstva, že bych tam mohla víc vystupovat já, aby to bylo taky o vztahu mezi tátou a mnou. Hledala jsem, jak zobrazit samu sebe. Varvara mi třeba na střihové konzultaci říkala, že by ji zajímalo, jaké má táta oko. To bylo velmi inspirativní. Oko se pak ve filmu objevuje víckrát – je tam tátovo oko, moje oko, oko kamery. Zároveň táta jako policista trávil dokumentováním veškerý pracovní čas.
Můj muž mi pomohl v dramaturgickém smýšlení o filmu. Tato série sdílení mi pomohla vlastní představu více ukotvit a lépe si ji vizualizovat. Vytvořila jsem si bodový scénář, kde jsem si zobrazovala konkrétní záběry, ale pak se to trochu proměňovalo, skládalo a zužovalo. Také jsem se musela naučit, jak se některých záběrů vzdát. Vnímala jsem, že tam jsou momenty, na které se moc fixuju. Z čistě osobních důvodů. Ale divákovi by to nic neřeklo a nedávalo by to smysl.
Záběr z filmu Ryby.
U natáčení jsi hodně experimentovala – jsou tam různé perspektivy, hranoly, které rozkládají obraz, pohledy z vody. Vlastně je to taková hra, kdy táta loví ryby a ty záběry. Zároveň je to hezky promyšleno a dohromady to je metaforická hra o pohledech, lovení, o lovci a kořisti….Ukazuje se tak tvoje přirozenost experimentátorky?
Když jsem nahrávala rozhovor s tátou, bylo zvláštní, že jsme se dotýkali témat, o kterých se běžně nebavíme. V závěru filmu pak slyšíme, jak táta říká, že je rybou. A tak vyvstala otázka, jak zobrazit perspektivu ryby. Takže táta loví kořist a zároveň je lovený kamerou. Nebo jeho nemoc a problémy s dýcháním. Takový ten zvláštní zvuk ve filmu – to jsou dechová cvičení a to přinesl můj táta. Říkal „tohle si nahraj.“ To byl jeho nápad.
Mě baví experimentální, hravá část. Půjčila jsem si od kamaráda Instu, co může do vody, a s tím jsem si hrála. Hranol pak pro mě symbolizoval různé perspektivy. Přišlo mi důležité to tam vnášet. Pak jsem si ale např. uvědomila, že tátu při natáčení trochu režíruju. Že mu říkám, pojď si stoupnout sem, teď je dobré světlo, podívej se dalekohledem. Byly to věci, které běžně dělá, ale já jsem ho poprosila, aby je dělal pro kameru. Najednou to taky hrálo roli. Neinscenovala jsem ho, ale přizpůsoboval se natáčení.
Představovalo to pro tebe nějaké dilema? Objevily se nějaké pochybnosti?
Vzhledem k tomu, že inscenace či režie nezachází do nějakých nepřirozených momentů, a s vědomím toho, jak se tvoří dokumentární film, tak ani ne. Film je médium, se kterým se dá pracovat. Zpětně si uvědomuju, že jsem kdysi vnímala dokument jako tu pravdu. Ale je to vlastně perspektiva tvůrce, která je zobrazena prostřednictvím filmu.
To mi přijde důležité zdůrazňovat…
A v tomto kontextu je velká síla střihu, jak dokáže proměňovat příběhy, vyprávění, vytvářet významy i to, jak film interpretujeme. Já tam taky nepředkládám jedinou možnou interpretaci. Můj záměr byl, aby to divák nějak prožil, procítil a nějak se ho to dotklo.
Ve svém filmu velmi kreativně pracuješ se zvukem. Vytváříš metaforickou vrstvu a kontrasty – nádechy a výdechy, voda a souš, lidé a ryby. Často se fixujeme především na obraz a se zvukem nedokážeme tak kreativně pracovat. Jak jsi o zvuku přemýšlela ty?
Už v námětu jsem přemýšlela, jak pracovat se zvukem – jak táta kašle, zadýchává se. Měla jsem nějakou představu, ale její praktická realizace byla těžká. To jsou hlavně technické věci. Střih je strašně živá a formativní forma. Byla to pro mě hra. Zkoušela jsem propojovat obraz se zvukem. Z části to bylo intuitivní, z části to vzešlo z konzultací. Např. kostru ryby jsem objevila náhodou, vneslo to symboliku života a smrti, také ohledávání „místa činu“, přidala jsem montáž fotek, jak táta sám sebe zobrazuje při lovu… Těžko se mi to pojmenovává. Inspirativní byl online workshop o zvuku s Violou Ježkovou. Další věc byla práce s tichem. Na začátku jsem měla pocit, že musí pořád něco zaznívat, ruchy, rozhovory apod. Ale nemusí, můžeme to nechat doznít v člověku, který se na to kouká. Aby to zaznělo v něm samotném a třeba i jinak, než jsem to cítila já.
Záběr z filmu Ryby.
Změnil se nějak tvůj pohled na tátu?
Bylo zajímavé, když táta nedokázal odpovědět na otázku: “Kdo jsi?“ Je to tak elementární otázka, že na ni neumíme odpovědět. Takže to bylo trochu pátrání po tátovi. Co jsem si ale uvědomila až u filmu, bylo tátovo propojení s vodou. Voda je nevyzpytatelná, těžko se s ní komunikuje. Táta má bohaté vnitřní prožívání, které se vyjevilo prostřednictvím filmu. Možná se dřív nepojmenovalo, nebo jsem ho dřív neznala.
A samu sebe jsi nahlédla nějak jinak? V celém tom zrcadlení a hře kdo chytá koho?
Vyjevilo se, že jsme si s tátou v něčem podobní. Spojuje se mi to s dětstvím, se zachycováním rodinného života, jak jsme byli spolu. Teď to vnímám jinak.
Bavili jste se s tátou o filmu? Co říkal na hotový film?
Emocionálně to něj zapůsobilo. Dojalo ho to. Když jsme se o filmu bavili, dokázal popsat a interpretovat různé motivy a symboly. To byl zajímavý moment. Měli jsme společnou rodinnou debatu. Viděla jsem, jak to na něj, který je předmětem filmu, působí jinak.
Táta ve filmu vyznává svůj obdiv ke kameře. Oceňuje, že dokáže zachytit něco unikátního, co se už neopakuje. Takže si dokážu představit, že to pro něj v tomto kontextu muselo být hodně emocionální. Jak hodnotíš svou filmovou zkušenost? Co je pro tebe kamera dnes?
Odpovím slovy táty, že kameru nosím pořád u sebe. Mně to přineslo pocit vnitřního naplnění a uspokojení. Pomáhá mi to v mém životě. Je důležité dál se tomu médiu věnovat. Když točím, nebo tvořím, nebo fotím a jsem v tom momentě, všechno ostatní utichne a jsem schopna se na to úplně soustředit, prožít to. A to moc nepociťuji u jiných věcí, takže je to výjimečný moment. Snažím se aktivně vytvářet čas s kamerou a s živým světem. A zkusit zaznamenávat témata, která jsou nejen osobní, ale rozumí jim i okolí. A i když to prožívá jinak, můžeme se v tom potkat. Takže je to taková forma komunikace s okolím a se světem.
Mluvila jsi o tom, jak jsi jako divačka jezdila dlouhá léta do Jihlavy, máš ráda dokumentární filmy. Jaké bylo najednou stát na festivalu v Jihlavě před plátnem a prezentovat svůj film?
Byla jsem napjatá, nervózní, že prezentuju něco osobního, intimního. Byl to pro mě velký zážitek. Jihlava je festival, který pro mě moc znamená, mám ho ve svém srdci. Jezdím tam každý rok. Byla tam velká očekávání a také velký závazek. Jsem za to hrozně vděčná.
Andrea Vašků na premiéře svého filmu na MFDF Ji.hlava.
Ryby jsou suverénní debut. Kamera je součástí tvého prožívání světa. Jaké máš plány do budoucna?
Přemýšlím nad tím. Zároveň myslím na to, jak si vytvořit aktivně čas, abych mohla nápady víc prozkoumat, zkonkretizovat a usměrnit. Vede mě to dál k filmu a ráda bych vytvořila něco dalšího. Celá zkušenost s MSF mě motivovala a moc si té příležitosti cením.
Až budeš pracovat na dalším filmu, co ti bude z workshopu MSF znít v hlavě? Na co si vzpomeneš, až budeš tvořit?
Jako jedna z věcí to bude potřeba sdílet s okolím, zkoumat, ale pak se zase vracet k sobě a k tomu, co tvořím, a že je to můj film. Že uslyším nápady, komentáře, reflexe, ale pak si je musím zpracovat a třeba přisvojit. A taky vytvářet strukturu, která pomáhá myšlenky zobrazit, uspořádat a usměrnit.
