Kateryna Khramtsova se svým krátkým filmem Qirim získala zvláštní uznání odborné i studentské poroty. Přináší nám důležitý a nevšední pohled na válku na Ukrajině, kde se bojuje nejen o území, ale i o kulturní nezávislost. Průvodkyní jí (i nám jako divákům) byla nebinární performerka Antonina Romanova. Rozhovor s Katerynou vedla Magda Španihelová, naše vedoucí programu.
Vzpomínáš si, kdy ses poprvé setkala s Antoninou Romanovou, její tvorbou a osobním příběhem?
Antonina je pro mě klíčem ke konceptuálnímu umění. Setkaly jsme se asi před pěti lety na divadelním festivalu. Já jsem tehdy studovala práva, ale zároveň jsem byla členkou experimentální divadelní skupiny, se kterou jsme dělali sociálně zaměřené projekty. Pomáhali jsme lidem, kteří prošli válkou. Na divadelním festivalu měla Antonina masterclass a mě začalo zajímat, jaké dělá umění. A byla jsem ohromena. V té době jsem se už přestěhovala do Prahy, později jsem se s ní radila ohledně umění a přijímaček na uměleckou školu. Dala mi nějaké knihy a byly jsme spolu v kontaktu.
Jak rezonovalo téma LGBTQ+ komunity v ukrajinské společnosti před válkou? Bylo to téma, o kterém se debatovalo?
Ukrajina je velká země, je tady velké spektrum lidí. Ukrajinci jsou podobně jako Poláci v mnoha směrech konzervativní, což souvisí s náboženstvím. Zároveň je na Ukrajině spousta mladých lidí, kteří chtějí společnost změnit. Ukrajina pomalu míří k inkluzi. Vojáci a vojákyně, kteří jsou z komunity LGBTQ+, říkají, že když vypukla válka, chtěli zemi chránit. V současné době se LGBTQ+ komunitě dostává více pozornosti. Dříve to byly hodně negativní komentáře, nyní se to posunulo k neutrálnímu či až pozitivnímu přijetí. Z toho mám radost. Ti, kteří proti komunitě výrazně vystupovali, teď bojují a nemají na jejich kritiku čas. Uvidíme, jak to dopadne. Ale láska zvítězí.
Antonina je ve filmu nositelem kontrastu – reprezentuje jak nebinárního člověka, tak i tradiční maskulinní prostředí ukrajinské armády. Jak tuto skutečnost vnímá ukrajinská armáda, má potřebu se k tomu jakkoliv vyjadřovat? Je to artikulováno jako téma?
Myslím si, že ten film je v tomto kontextu silný, protože je silná Antonina. Přijímá sebe sama a dává to najevo. Maskulinní patriarchální společnost to samozřejmě znervózňuje. Antonina je ale šikovná ve všem, co dělá. Nemohou jí nic vytknout. Dělá svou práci a dělá ji skvěle, jako by se minometčicí narodila. „Dobrá, my tě tedy přijímáme takovou, jaká jsi, ale nesmíš si s tím zahrávat.“ Tato válka je válkou hodnot. V Rusku to mají úplně jinak. Dědictví patriarchální maskulinní struktury přetrvává i na Ukrajině, což Rusko využívá ke své propagandě. Překvapilo mě ale, že ukrajinská maskulinní armádní struktura se chce změnit. Vidí potenciál různých lidí bránících území: Chcete je? Jsme v tom společně, takže ano. Takové malé změny se dějí. Mám z toho radost. Rusové jsou překvapeni, že společnost může být takto svobodná. Oni to nemají. Není to problém lidí, ale politického systému.
Antonina Romanova na válečné frontě.
Jak se pracuje na filmu v čase probíhajícího konfliktu? Ovlivnily proměňující se válečné okolnosti tvůj film?
Byla to velká zodpovědnost. Nejprve jsem přemýšlela, že pojedu na frontu a tam natočím reportáž. Narážela jsem na spoustu velkých překážek a film vůbec nemusel vzniknout. Ale Antonina mi hrozně pomohla. Ona je hodně autentická, pochopila jsem, že musím film udělat jako její portrét. Přečetla jsem spoustu textů o dokumentární tvorbě, koukala jsem na záznamy masterclass na webu My Street Films a hrozně mě to posunulo. Líbí se mi, že nemusíme být závislí na vyučujících, můžeme do toho sami skočit a začít plavat. Je to výzva, která přináší velkou energii.
Jak se vyvíjel tvůj námět v rámci workshopu? Vypadalo to, že jsi měla od počátku docela jasnou vizi…
Proměnil se. Byla jsem velmi zodpovědná a když jsme dostali za úkol udělat bodový scénář, vrhla jsem se na to. Byla to docela zkouška dát to dohromady. Pro mě je vždycky důležité mít vizuální představu o filmu. Měla jsem záběry z performance a další materiály do koláže. Pak se to muselo vyčistit, vystříhat. Líbily se mi komentáře Terezy Reichové, která jemně říkala: „Chápu, že každé slovo je pro tebe důležité, zároveň si musíš dovolit odstup, a pak na to pohlédnout znovu.“ Líbilo se mi, že workshop mi dal možnost, že to nemusím nijak přehánět, nemusím vyjadřovat své city a pocity. Ale že se na to zároveň musím podívat z jiného úhlu pohledu.
Kombinuješ spoustu materiálů – záběry z performance z minulosti, aktuální situace na frontě, animace… Jak to dohromady hrálo v představách?
Mně se líbí význam mutujícího média. Trochu si s tím hraji. V boďáku jsem popsala každou scénu, včetně toho, v jaké vizuální řeči by to mělo být. Říkali mi: „Jak můžeš dělat takový guláš, je to přetížené.“ Poděkovala jsem za zpětnou vazbu, ale zároveň jsem měla odvahu si s tím takto pohrávat.
Film Qirim je vyprávěn také pomocí animace.
Do jaké míry se Antonina přímo podílela na filmu? Konzultovala jsi s ní film v průběhu natáčení?
Úplně na začátku mi Antonina řekla, že mi důvěřuje. To pro mě bylo hrozně důležité. Já jsem její tvorbu znala, ale ona tu mou ne. Když pak viděla film, říkala, že o mně nepochybovala. To byl největší projev důvěry.
Jaké máš další plány s filmem – zmiňovala jsi, že k filmu chystáš teoretický text, krymskotatarské titulky…
Chci, aby ten film byl vidět. Posílám ho na všechny opencally a festivaly, v ČR i na Ukrajině. Dostala jsem grant od Artyčok TV na propagaci své tvorby, tak to bude zveřejněno na stránkách. Teoretický text bude popisovat každou scénu filmu, vysvětlovat, jak jsem k tomu došla. Mně nějaký takový materiál chyběl. Věřím, že by to někomu dalšímu mohlo pomoci.
Jak tě tvá zkušenost s filmovou tvorbou a dokumentem ovlivnila? Nasměrovala tě k další tvorbě?
Jsem vám moc vděčná. Jste „girls team“, který se snaží věnovat umění a podporovat individuální projekty. Byl to pro mě neuvěřitelný moment a jsem ráda, že jsem do toho mohla skočit. Mé kroky nepovedou na FAMU, ale budu dělat dokumenty. Původně jsme zkoušela dělat animaci, ale tam bylo potřeba mít propracovaný scénář, dramaturgii, bylo náročné hrát si s postavami a vymýšlet všemožné freudovské hry. V dokumentární tvorbě je to úplně jasné, stačí mít jen mobil nebo foťák a prostě jít a příběh už se odehrává. I když tomu pak musíš dát nějaký tvar, trochu na tom makat.
Kateryna Khramtsova v Praze.
Film nám mimo jiné připomíná, že válka pořád trvá, že v zákopech pořád bojují dobrovolníci, kteří tak nemohou dělat svou práci, realizovat se ve své profesi. Zároveň se zdá, že celkový zájem o dění na Ukrajině zde v ČR i Evropě opadá. Jak ty osobně vnímáš, že jsme si na probíhající válku už zvykli a už nás zas tak moc nezajímá?
Já sleduji zprávy. Nesmíme být naivní, že válka brzo skončí. Je to velký tlak. Nacházíme se v dobách, kdy mikro konflikty budou pokračovat dál. Když Rusko zaútočilo na Ukrajinu, bylo to vnímáno jako souboj dobra se zlem. Pak to pokračovalo ve smyslu, že dobro ještě nezvítězilo a zlo ještě nebylo poraženo. Existují však další země, které taky chtějí na někoho neadekvátně zaútočit. A protože vidí, že se někde děje něco podobného, nemají problém to udělat taky. Takže na to nesmíme zapomenout, ve hře je i naše budoucnost. Konflikt na Ukrajině zároveň reprezentuje větší reflexi, možnost uvažovat o tom, co bude. Všichni se bojí třetí světové války. Všichni vnímají napětí. V médiích to budeme sledovat dál. Přeji si, aby se společnost zaměřila na hodnoty, kterým musíme být neustále oddaní.