Rádi se zpětně setkáváme s autory a autorkami vybraných My Street Filmů a povídáme si o jejich zkušenostech s natáčením a účastí na filmových workshopech. Jako první vám letos přinášíme rozhovor s Lenkou Čápovou, jejíž snímek Jeho celý vesmír získal cenu studentské poroty za upřímnou zpověď o těžkostech mateřství. Rozhovor věnovaný filmové tvorbě i ženské odvaze vedla Magda Španihelová.
Kde se zrodil nápad přihlásit se na filmový workshop? Co Vás přesvědčilo natočit si svůj film?
Asi před dvěma nebo třemi lety, když jsem jela na dovolenou na Kanárské ostrovy, jsem roztočila krátký dokument, ale neměla jsem motivaci ho dokončit. Potom na mě vyskočila reklama na Facebooku na soutěž námětů, a tak jsem si říkala, že bych to mohla zkusit a film dodělat. Ale bylo tam pro mě strašně moc “ne” – byla jsem na mateřské s malým synem, říkala jsem si, že na to nemám apod. Potom se mi to rozleželo a odhodlala jsem se, ale přihlášky už byly uzavřené. To jsem to geniálně prokaučovala! Napsala jsme ale MSF a odpověděli mi, že pokud se chci hlásit jinam než do Prahy, ať námět ještě pošlu. Workshop jsem pak absolvovala v Ostravě.
Přihlásila jste se s námětem, kde jste chtěla sledovat lidi, kteří chtějí ve svém životě něco změnit, a zároveň jste chtěla poukázat na ženskou odvahu. Přijde mi docela symptomatické, že jste skončila u sebe a ukázala velkou odvahu, když jste promluvila o mateřské krizi, což je velmi tabuizované téma. Mohla byste přiblížit, jak k tomuto posunu došlo?
Když mi volali lektoři Marika Pecháčková s Ivem Bystřičanem, říkali, že by bylo dobré, abychom na workshopu i natáčeli, a nepracovali pouze s již natočeným materiálem. Taky že by bylo fajn přijít s námětem, který bych mohla zpracovat od začátku. K tématu mateřské krize jsem se dostala vedením lektorky Mariky Pecháčkové, podle níž bylo potřeba, abych zpracovávala něco osobního. Ještě na druhém setkání jsem to téma neuměla pořádně popsat. Nakonec Marika řekla, že nevadí, že nemám konkrétní ohraničené téma, ale že mám natáčet a ono z toho něco vyleze. Tak jsem točila a stříhala. A postupně se začala vynořovat mateřská krize. Marika, která mi dělala oporu nejen tvůrčí a filmovou, ale také psychologickou, byla první, která to pojmenovala. Když viděla moje záběry, říkala: „Já tam vidím nějaký náznak krize.” Vybavila se jí vlastní zkušenost, kdy byla doma se třemi dětmi, takže tu krizi viděla dřív než já. Byla jako terapeut. Stěžejní scéna filmu se odehrála až několik dnů poté, co mi „vyvěštila“ krizi a zhroucení. Byla jsem natolik ponořená do problému, že jsem neměla odstup, abych to viděla. Zachycovala jsem jen to, co se děje.
Filmový proces může fungovat velmi ozdravně. Umožňuje na problémy a krize nahlédnout jiným způsobem, jinak o nich mluvit. Navíc je hodně zdlouhavý. Jak těžké bylo pracovat s materiálem, postupně objevovat krizi a posouvat (nejen) film dopředu?
Já jsem vůbec nevěděla, že může být nějaká mateřská krize. Věděla jsem o depresích během šestinedělí, různé laktační psychózy a podobně. O tom se naštěstí mluví. Ale už ne o tom, že maminky zažívají stavy, které nejsou vždy jen hezké. Tohle se neprodává, to není reklama na štěstí. A když s tím jde někdo ven, tak schytá spíš kritiku: „Chtěla jsi děcko, tak co se divíš?!” A starší generace jsou vůči tomu někdy velmi kritické. Tvrdí, že my mladí máme všechno, a ještě se hroutíme. Na co si stěžujeme, když máme tisíc pomocníků v domácnosti?
Když jsem film točila, tak jsem krizi ještě nevnímala. Až když jsem ji uviděla, mohla jsem si to začít zpracovávat. Už jsem si nemohla nalhávat, že jsou věci jinak. Viděla to celá naše skupina. Ve chvíli, kdy jsem to začala stříhat, přišla druhá krize. Já už jsem z toho chtěla ven. Už jsem si to přiznala, už jsem věděla, co bych chtěla dělat, aby mi bylo líp. Místo toho jsem se k tomu musela pořád vracet, musela jsem to stříhat. Přicházela nejistota, jestli to vůbec dělám dobře, jestli to bude dávat smysl. Navíc jsem na to potřebovala klid dvou tří hodin, abych se mohla do filmu nacítit a ponořit. Na jednu stranu jsem si odpočinula od dítěte, ale pracovala jsem na něčem, co s ním hrozně moc souvisí. Když to skončilo, bylo to, jako když člověk uběhne maraton a potom vyklusává a vydýchává. Ano, byla to pro mě terapie.
Přinesl film pocit úlevy?
Teď už vnímám jen film, který vznikl, ale už si ho nespojuji se sebou. I z reakcí kamarádek, které jsem přímo oslovila kvůli zpětné vazbě, vzešlo, že v tom vidí sebe. To je pro mě ten největší pocit naplnění. Vytvořila jsem něco, s čím se dokáže hodně lidí ztotožnit a vidět tam svůj příběh.
S jakou předchozí filmovou zkušeností jste do workshopu vstupovala? A jak workshop pomohl tyhle kompetence posouvat dál?
Před 12 lety jsem v Opavě absolvovala obor Multimediální techniky, jehož součástí je i natáčení. Já jsem to dělala jen v rámci školy a výuky, a potom jsem se už tomu nevěnovala. Obor nebyl zaměřen až tak filmotvorně, ale spíš na tu technickou stránku. S technikou si vůbec nevěřím. Když jsem mohla, vybrala jsem si jakoukoliv jinou roli ve filmovém týmu, abych tohle nemusela dělat. Když jsem přemýšlela, že bych se vrátila k magisterskému studiu, začala jsem natáčet ty Kanáry. Půjčila jsem si kameru od mého současného přítele, který byl tehdy jen kamarád. Půjčil mi obyčejnou kameru se stativem. Docela mě to nakoplo. Uvědomila jsem si, že natáčet zvládnu i já, že se toho nemusím až tak bát, i když nemám tolik zkušeností. Když jsem šla do MSF, věděla jsem, že zvládnu základní střih v DaVincim, a že to pro mě není cizí program. Na workshopech jsme pak dostávali praktické rady, jak natáčet, jak stříhat, jak pracovat se zvukovou a obrazovou složkou filmu a celkově jak přemýšlet filmově.
Film je velmi kreativní a nápaditý, co se týče kamery. Hledala jste nezvyklá místa jako jsou pohledy z pračky, zevnitř kočárku, nebo jízda na vysavači. Páteř filmu ale tvoří jeden rozhovor. Vzpomenete si, jak jste si uvědomila, že tohle je ten ústřední moment celého filmu?
Já jsem měla natočeno spoustu materiálu a snažila jsem se to dělat postupně. Vždy jsem něco sestříhala a poslala Marice. Natočila jsem i spoustu hravých momentů, které jsem nepoužila, ale to k tomu patří. Když jsem natočila ten noční rozhovor, za dva tři dny jsem se k tomu vrátila. Cítila jsem, že je zachytila něco, co je otevřené a přirozené. Sama jsem na to koukala a říkala si: „To je dost dobré.” Poslala jsem to Marice s tím, že tohle by mohl být celý film. Že vše, co jsem do té doby udělala, bych hodila do koše. Ale pak jsem se zasekla, protože jsem vůbec nevěděla, jak to prostříhat. Střihačka mi pak ukázala, že tam ty věci prostě mám vedle sebe vložit, a uvidím, jak to bude fungovat. Fungovalo to dobře, byť jsem musela hodně věcí vyhodit.
Záběr z filmu Jeho celý vesmír
Už jste zmínila Mariku a její vedení. Jak s vámi na workshopu pracovala? Jak jste fungovali jako skupina?
Ze začátku jsme se scházeli jednou týdně online, nad rámec workshopů. Hodně nás to motivovalo. Marika nám dávala doporučení na filmy, knihy, tipy pro inspiraci. Později jsme si posílaly vyexportované verze a psaly si komentáře. V závěru musela být strašně přetížená, když jsme od ní všichni chtěli zpětnou vazbu. Měla hrozně fajn empatický přístup, hodně osobní. Snažila se nás inspirovat, abychom našli to místo v nás, ze kterého tvoříme. V mém případě se jí to určitě povedlo.
Musím také vypíchnout, že mi pomohlo bezpečné prostředí naší skupiny. V rámci ostravské sekce jsme se rozdělili na dvě podskupiny, u Mariky byl jen holčičí kolektiv. Všechny holky byly moc fajn a točily hodně osobní věci. Přišlo mi to, jako když lidi chodí na anonymní alkoholiky, kde se navzájem svěřují. A bylo to moc příjemné. Navzájem jsme toho o sobě moc nevěděly, ale sdílely jsme svoje niterné pocity. To byla vůbec jedna z nejlepších věcí. I kdyby nevznikl žádný film, tak tohle bylo strašně fajn a přínosné.
Všechny workshopy jsem absolvovala se synem, protože tak dlouho by beze mě nevydržel. Takže se tam batolil mezi námi, hrál si tam, kojila jsem ho na těch „postelích“ v Plato Bauhaus, nebo spinkal. A všichni byli moc milí, nikomu nevadilo, že tam mám miminko (tehdy měl devět měsíců) a i on se tam cítil dobře. Na závěrečné promítání tam byl taky a velice výskal, když se viděl přes celé plátno. Během těch workshopů se hodně aklimatizoval na prostředí kin a promítání na Kamera Oko si vyloženě užíval.
Workshop v ostravském Plato Bauhaus
Film měl premiéru na festivalu v Jihlavě, měli jste také projekcí filmů celé ostravské skupiny na zmiňovaném festivalu Kamera Oko. Jaké bylo stát s filmem před diváky?
V případě Jihlavy to bylo jako slíznout smetanu. Festivaloví diváci jsou úplně nejvděčnější, jsou to fanoušci filmu a vědí, na co jdou. Okamžitě zaregistrovali drobné náznaky humoru. Myslím, že jsem nemohla mít lepší publikum na premiéru. Samozřejmě, že jsem byla nervózní, ale říkala jsem si, že uvést film před promítáním je ta největší čest. Byl super pocit vidět svůj film na obrovském plátně. Vidět ten můj bordel v koupelně v nadlidské velikosti! Najednou všichni koukají na moje prádlo, můj zadek… Už jsem se na to dívala jinak, nebyla jsem tak vtažena do děje.
Jak Váš partner přijal to, že se téma filmu stočilo k vašemu intimnímu prostoru domova? Jak hodnotí film?
Byl rád, že jsem do toho šla. Sám je filmař, točí vzdělávací filmy a road movie, má i kanál na YouTube. Je zvyklý na natáčení, i být natáčen. Nemá problém se sdílením intimity. On mě přesvědčoval, že můžu použít záběry, kde je polonahý. Byl rád, že dělám něco, v čem se můžu realizovat a s čím mi může pomoct.
Když už se bavíme o zainteresovaných osobách, nemohu se nezeptat na syna. Řešila jste dilema, jak to bude vnímat syn, až vyroste a film uvidí?
Přemýšlela jsem nad tím, pořád nad tím přemýšlím a pořád to nemám vyřešené. Vím, že ve chvíli, kdy na to narazí, budu chtít, ať to vidí poprvé ode mě. Syn vyrůstá v prostředí, ve kterém je natáčení a zpracovávání různých materiálů přirozené. Nemyslím si, že by to byl pro něj šok. Ale určitě bych mu k tomu chtěla něco říct, aby to nevnímal osobně, ale jako záznam nějakých skutečností, které potkávají mnoho matek a otců na mateřské. V tomhle byla pro mě inspirací Nina Špitálníková, která v médiích přiznala, že syna neměla po narození ráda. Můj dokument říká: „Mám tě ráda, ale jsem přehlcená.”
Lenka Čápová se synem na projekci na Ostrava Kamera Oko.
Máte nějaké filmové plány? Dotočíte Kanáry? Jak vás zkušenost z workshopu nasměrovala k další tvorbě?
Nevím, jestli jsem schopná Kanáry vůbec dokončit v takové podobě, abych s nimi byla spokojená. Pořád pokračuju a natáčím situace ze života na mateřské dovolené. Nestříhám, jen natáčím. Chtěla jsem pokračovat ve studiu, které mám přerušené kvůli mateřské. A chtěla bych natočit dokument o tom, jaký je život s partnerem s ADHD. Opět by to byla velice osobní sonda. Myslím si ale, že maminky by ten prostor měly dostat přednostně. Protože když už se mluví o krizi v mateřství, tak se vezmou jen extrémní případy. Ale ten běžný denní blemc, co maminky zažívají, o tom se nemluví. Chtěla bych se věnovat mateřskému tématu, ale co to přinese dál, to nevím. Snažím se to až tak neplánovat, nechávám tomu volný průběh. Jako jsem to měla celou dobu během workshopu. Zjistila jsem, že je mi to nejbližší. Když se snažím moc organizovat, přicházím o kreativní složku sama sebe.
Autor fotografií: Jiří Dobrý