Přinášíme vám rozhovor s letošní vítězkou Terezou Plaveckou. V soutěži My Street Films Award uspěla s krátkým osobním snímkem Přechod, na němž pracovala během workshopu pod vedením Mariky Pecháčkové a Jana Sachera. Jak vypadala Terezina cesta od námětu k hotovému filmu? Jak jí pomohly skupinové workshopy a jak na film reagovalo festivalové publikum?
Tématem filmu Přechod je smrt tvého otce, od které letos uplynulo 20 let. Kdy se z této tragické osobní události stal námět na film?
Od smrti táty jsem cítila potřebu se vyjádřit. Tehdy jsem si psala texty do deníčku, zkoušela jsem psát písňové texty i povídku. Vypadalo to samozřejmě jinak, když mi bylo 16, nebo potom 26 a teď 36. Vždy tam ale bylo jedno téma. Z místa nehody jsem se pak snažila uniknout. Brzo jsem se odstěhovala od mámy a odjela studovat do Polska na Erasmus. Když jsem se vrátila, nechtěla jsem na tom místě bydlet a každý den tamtudy chodit. Vracely se mi vzpomínky, které byly bolestivé. Změna prostředí ale léčí a když jsem se přestěhovala a žila jinde, zafungovalo to. A dlouho poté, s covidem a drahými nájmy, jsem se s rodinou vrátila zpátky a nyní bydlím v bytě, ve kterém žil můj táta, kde jsem já vyrostla. Obávala jsem se návratu vzpomínek a ono se to nestalo. Samotnou mě to dost překvapilo. Možná trochu přeháním, když ve filmu říkám, že po tom přechodu chodím ráda. Ale po tom konkrétním chodím raději. Čas léčí. Takže když jsem se vrátila na to místo, tak to zase začalo rezonovat, ale už jinak.
Potom to bylo jednoduché. Věděla jsem, že je deadline na přihlášení do workshopu My Street Films a nenašla jsem v podmínkách, že se člověk nemůže zúčastnit opakovaně. To mě vyburcovalo, a tak jsem během dvou dnů napsala námět.
Měla jsi nějaké očekávání od samotného filmového procesu? Doufala jsi v něco jako osobní terapii, či potřebu tohle téma nějak specificky uzavřít?
Díky My Street Films jsem už jednou natočila film, a tak jsem věděla, že si na workshop udělám čas. Téma bylo hodně osobní a celou dobu jsem si říkala, že to točím pro sebe. Tvůrčí proces byl hodně bohatý a přinesl mozaiku možností, kudy se mohu vydat. To ostatně vědí další účastníci a účastnice workshopu i lektoři. Padaly různé šílenosti typu, že si dám vytetovat značku, co si táta kreslil do knížek (takové jeho osobní exlibris). Nebo že se vydám na road trip po Evropě jako jel on. Nakonec jsem se soustředila na jedno místo a dávalo mi to smysl.
Po tátovi mi toho fyzicky moc nezůstalo, všechno je hrozně pomíjivé. Něco si vzala babička, něco teta. Já jsem si udělala takový kufříček vzpomínek: balík fotek z jeho cesty po Evropě, když mu bylo 18, kazetu, knížku, autíčko. Nakonec z toto ve filmu nic není. Použila jsem jen zprávu z Večerníku Praha, kterou předčítám. To mi schovala babička. Mám ji ve složce s fotkami a dalšími věcmi.
Film je ale taky hodně o mně. Nevěděla jsem, jestli by si táta přál, abych říkala, jak se jmenoval, co dělal, nebo ukazovala jeho fotky. Nikdo moc nevěděl, že film točím, ani rodina a přátelé. Bylo to záměrné, protože když to člověk zveřejní, a nakonec to nedokončí, bere se to jako neúspěch. A tohle téma bylo příliš osobní. Pro mě to byl svým způsobem coming out, protože i lidi, co mě znají dlouho, o nehodě nevěděli. Není to informace, kterou člověk říká na první dobrou. Zpětně cítím, že to trochu terapie byla, i když jsem si myslela, že něco takového vznikne až později, třeba až jako babička budu psát paměti…. Ale s tím místem mi to najednou dávalo smysl. Ptala jsem se sama sebe, jaká díla mi zůstávají v paměti? Silné jednoduché věci. Snažila jsem se jít na dřeň toho, co je důležité.
Jaký byl proces nalezení výsledného minimalistického filmového tvaru?
Mojí inspirací byl oblíbený Film z balkónu Pavla Łozińského. Je to film natočený jen z balkonu a strašně dobře funguje. Mně se líbí kontrasty osobní a obecně platné. V Praze je dalších sto nebo tisíc lidí, kterým takhle zemřeli rodiče na přechodu. Je to strašné, ale člověk není sám. Přechod je symbol. V minulosti jsem se taky dostávala do deprese, ale vždy mě něco táhlo vpřed.
Forma a střih filmu vznikaly na tvůrčí vlně. Neměla jsem dvacet verzí. Není ani žádná jiná verze, jen tahle. Snažila jsem se být hodně kritická a nerozplývat se nad natočeným materiálem. Nakonec je film složený jen z několika záběrů. Nikdy jsem nechápala, když filmaři mluví o tom, že „film vznikl ve střižně“. Ale je to i můj případ. Teď můžu říct – tento film vznikl ve střižně, v takové domácí střižně. Před sebou jsem měla obraz, vlevo text, vpravo instrumenty na nahrávání hudby, a za mnou byla skříň, kde jsem dohrávala zvuk přímo do střihu. Já jsem nevěděla, jak se tohle dělá. Měla jsem neozvučenou verzi, dívala jsem se na záběry a do toho mě napadal zvuk. Snažila jsem se udržet linii. Je pravda, že teď už mám schopnost film nějak vystavět. Spojila se intuice s něčím, co mám v sobě, a nakonec to, že to musím dokončit rychle, že mám na to dva dny. Já nejsem systematická.
Můžeš více přiblížit zkušenost z workshopu My Street Films? Co ti workshop přinesl, jaké byly tvůrčí procesy?
Věděla jsem, že potřebuji tvůrčí podporu a vědomí, že tady je někdo, na koho se můžu obrátit a zeptat se: „Hele, co si myslíš o tomhle, není to blbost, má smysl takhle pokračovat?“ Hledala jsem člověka, který je sice z jiné sféry, ale mohu mu důvěřovat. Teď to pro mě byla lektorka Marika Pecháčková, ale i ostatní účastníci a účastnice. Sešla se nám super parta a bavilo mě sledovat tvorbu ostatních. Myslím, že se z toho člověk dokáže poučit, třeba si říct, kterým směrem jít určitě nechce. Vzájemně jsme se i kritizovali. To už je další level někomu říct, že to, cos přinesl minule, bylo super, ale teď – co tím chceš říct? Vidět záběry někoho jiného také podpoří člověka ve vlastní práci. Pomáhá také, že tvá práce zajímá i někoho jiného. Po skončení jsme si ještě volali, to bylo taky dobré, že je tam někdo, kdo čeká a věří ti, že to dokončíš. To může člověka taky vyburcovat.
Nečekala jsem, že můj film vyhraje, trochu jsem pomrkávala po čestném uznání. Vždycky jsem si přála mít film na MFDF Ji.hlava, ale potom jsem se trochu styděla a cítila jsem nejistotu, že s tím jdu takhle ven. Z reakcí publika jsem měla ale obrovskou radost. Odchytávali si mě tam lidé, co byli na projekci, mluvila jsem se studenty i se starší paní. Chtěla jsem tím námětem otevřít téma smrti. Může to působit, že je to strašně tragické. Ale je to součást života. Důležité je to přijmout, být s tím, a nechat si své strachy, je to v pořádku. Nějakou dobu jsem bojovala se sebedůvěrou. Cítila jsem, že je má sebejistota nabourána tím, že jsem přišla o tátu, bála jsem se, aby to na mně nebylo vidět, apod. Ale když jsem se sama stala matkou, přišly strachy jiného typu, což převážilo jiné věci. Vzala jsem to do hry a už s tím nemusím bojovat.
Po workshopech My Street Films cítím, že jsem na pomezí, že nejsem profesionálka, ale necítím se být úplná amatérka. Už o filmu přemýšlím a ujistila jsem se, že moje cesta vede skrze film. Práce na Přechodu přitom byla hodně náročná. Dělala jsem to do noci, nebyla vyspaná, musela do práce a bylo to na dřeň. Pak ze sebe člověk něco vymáčkne, ale zdravé to rozhodně není. Už se znám skrz dva krátké filmy, takže vím, jak se mám zařídit, co na mě funguje. Jak vydržet a nepadnout.
Uvědomila jsem si, že mě baví kamera, baví mě pohled skrz hledáček a to beru to už beru jako autorství. Také hudební složka byla výzva. Píseň vznikla jako první, už v době námětu. Měla jsem staré casio, co nám koupil táta. Pustila jsem si záběry a zkoušela, co k tomu jde, s tím jsem si hodně vyhrála. Dávala jsem si takové session, zkoušela i nahrávala. Přišlo mi to lepší než tam dát hudbu z databanky.
Jsi kreativní člověk – hraješ v divadle, máš blízko k tanci, hudbě, pořádáš filmové festivaly… Jakou roli má v tom osobním tvůrčím vyjádření film? V čem je pro tebe filmové médium specifické?
Ve filmu jsem se našla. Potkává se tam všechno, co mám ráda – kamera jako obraz, pohyb jako tanec, slovo – ať už děje v dialozích, nebo vyprávím sama jako autorka. Mně se líbí, že se tam potkává více složek. Pro mě to bylo hodně těžké, ale už vím, že se mi dobře pracuje, když přemýšlím nad těmi jednotlivými složkami zvlášť – něco mě napadá v obraze, něco zase slovy; film je pro mě koláž. U dokumentu se mi líbí sféra objevování, toho, že tam člověk může nechat zaznít svůj hlas, nebo hlas někoho jiného. Od sebe bych se chtěla teď oprostit a zaměřit se na hlasy mých babiček. Ještě jsem jim o tom neřekla, tak nevím, jestli s tím budou souhlasit. Už nějakou dobu si s nimi nahrávám audia, ale obraz ještě ne. A v obraze je toho spousta, co se dá prozkoumávat.
—
Foto: Anna Šolcová, MFDF Ji.hlava