Měsíc: Leden 2024

  • Bao Long Lý: Podařilo se mi vystihnout pocity lidí, kteří cítí podobné odcizení

    Bao Long Lý: Podařilo se mi vystihnout pocity lidí, kteří cítí podobné odcizení

    Bao Long Lý je autorem krátkého filmu Mezi…, s nímž uspěl v loňské soutěži My Street Films Award. Jako jediný oceněný tvůrce neprošel našimi filmovými workshopy, přesto nás zaujal tím, jak vizuálně i střihově strhující je jeho vyprávění o prožitcích člověka, který uvízl mezi dvěma kulturami – českou a vietnamskou. O pocitu odcizení i cestě k vlastnímu filmovém jazyku si povídal s Magdou Španihelovou, naší vedoucí programu.


    Kdy vznikl nápad natočit film o odcizení, pocitu nesounáležitosti ke kulturám, v nichž od mala vyrůstáš?

    Téma jinakosti a odcizení mě pronásledovalo již od dětství. V Čechách jsem chodil do školky, na základní školu, teď na gymnázium, ale zároveň žiji doma se svými rodiči, a tak mě tato myšlenka provázela celý život. Nebyl to nápad, který by se objevil a přišel náhle ze dne na den. Je to téma, která mě provází celý život. Jen jsem se teď rozhodl to zformulovat do filmu.

    Co tedy bylo tím impulzem právě teď natočit film?

    Loni o prázdninách jsem odletěl za prarodiči do Vietnamu a poprvé po čtyřech letech jsem zažil úplně jiný svět, úplně jiné myšlení a doslova úplně jiný jazyk, jiné lidi. Ale ani tam jsem se necítil jako doma. To byl finální impulz, který mě donutil na tom pracovat.

    Jedná se o tvůj první film, nebo jsi už nějaké krátké filmy natočil?

    Jak už jsem zmínil, film vypadá jako videoblog, a tak jsem to i bral – jako jakýsi deníček. Tak jako si malíř dělá nějaké skici a zaznamenává pocity, nebo spisovatel si píše své dojmy, tak i já to beru jako vyjádření svých pocitů. Mám více videí, ale ty jsou soukromé, ty nikde nezveřejňuji, ty jsou osobní. Beru to jako deníček, kde můžu vyjádřit pocity a vnímám to jako terapii.

    Film tedy používáš jako nástroj deníkového záznamu, osobní reflexe a prostředek terapie. Můžeš popsat, co pro tebe znamená film, jaké možnosti ti poskytuje? Proč si nepíšeš deník, ale točíš video-deník?

    Myslím, že nejsem moc dobrý se slovy. Mám spoustu kamarádů, kteří si píšou deníky a vymýšlí příběhy. Používají metafory, metonymie, nějaká přirovnání a podobně, ale to mi nejde tak lehce jako práce s obrazy a vizualitou. A je to asi i tím, že literaturu moc nečtu. Od dětství natáčím videa, tak asi je to pro mě přirozenější.

    Hrálo svou roli právě ta rozdílnost prostředí, různé jazyky, slova, významy? Vizuální vyjádření je přece jen univerzálnější…

    Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Naopak, tím, že umím více jazyků, tak se umím lépe vyjádřit. Možná v dětství jsem v tom měl větší zmatek, takže jsem se uchyloval k té vizuální stránce, více jsem fotil a natáčel, takže je to možné, ale nikdy mě to nenapadlo.

    Bao Long Lý, autor krátkého filmu Mezi…

    Kudy vedla tvá cesta k filmu – kde a jak ses naučil konkrétní filmové postupy? Odborná porota tě ocenila za vytříbenou bohatost kinematografického výrazu. Jak jsi k takové vyzrálosti dospěl jako samouk?

    Je to hodně založeno na youtuberství. Když jsem byl malý, chtěj jsem být youtuber. Později jsem začal sledovat youtubery jako Casey Neistat a David Dobrik apod., kteří dělali hodně dynamické blogy a vysvětlovali, jak se co dělá. Takže si natočili svůj den a rozdělovali to do třech aktů. Takhle mě to donutilo přemýšlet o normálním životě a normálních problémech. Svůj film mám rozdělený do třech kapitol, aby to bylo dynamické a mělo nějakou posloupnost. Jako samouk jsem hodně sledoval youtubery, kteří dokumentovali svůj život, stejně jako to teď dělám já.

    Máš i nějaké filmové inspirace? Nebo jepro tebe YouTube stále hlavní platforma?

    Nemám specifické režiséry, ale určitě mám specifické filmy, které mě inspirovaly, třeba film Whiplash, kde jsou fascinující postavy. Díval jsem se na rozbory příběhu tohoto filmu. Přišlo mi to inspirující ve smyslu, že každá část příběhu měla nějaký smysl.

    YouTube funguje jako platforma, která je schopna poskytnout funkční rady a nástroje, jak natáčet film. Má tenhle otevřený a demokratický koncept nějaké limity?

    Jediný limit youtuberů by mohl být budget, ale to nevnímám jako problém. Já naopak vidím, že mohu s jednou zrcadlovkou udělat dobrý film, nebo že jsem mohl do filmu použít vlastní záběry z mobilu.

    A když se na to koukneš pohledem vzdělávání, mentoringu…

    Chybí tam ta interaktivita. Na YouTube je strašně moc materiálu, najdeš tam spoustu specifických věcí. Ale samozřejmě nemáš žádný feedback. To je asi jediný limit YouTube. Ale tím, že to dělám odmalička, tak nemám tahle očekávání.

    Narazil jsi při vzniku filmu na nějaký problém? Zasekl ses na něčem?

    Popravdě, šlo to samo. Mám více takových deníkových videí. Někdy jsem potřeboval film na týden odložit. Měl jsem taky jednu konzultaci s paní učitelkou češtiny. Když už jsem měl film hotový, byli jsme se školou v Belgii a já jsem jí film ukázal. Jí se to moc líbilo a dala mi nějaký feedback. Jinak jsem to dělal sám.

    Nakolik je tvůj způsob práce intuitivní, nakolik se řídíš radami youtuberů a předem vymyšlenou strukturou?

    Měl jsem napsané poznámky se strukturou a archivní videa z mého dětství – tam to trvalo, než jsem je nasbíral a vybral, ale přišlo mi intuitivní to tam dát. Když o odlišnosti jen mluvím, je to do jisté míry abstraktní, neuchopitelné. Věřil jsem, že když tam dám nějaké ilustrační videa, kde je vidět, jak jsem byl doslova jiný, dodá to mému slovu větší hodnotu.

    Archivní fotografie z filmu Mezi…

    Jak sis užil projekci v Jihlavě?

    Bylo to neuvěřitelné a měl jsem z toho velkou radost. A byl to naprosto jiný zážitek. Fyzicky to bylo jiné jen tím, že film byl na velkém plátně, ale pocitově to bylo „rewarding“. Mám několik deníků v archivu a teď si mohu říct, že to, co dělám, dělám dobře, a že se můžu tímto směrem dál rozvíjet. Kdybych to dal jen na YouTube, tak tam uvidím jen číslo, pár zhlédnutí, pár lajků. Ale rozhodně bych neměl ze sebe takovou radost, jako když jsem to viděl v kině. V tomhle smyslu to bylo jiné.

    Jaké byly reakce lidí z tvého okolí?

    Rodiče měli radost a byli pyšní na svého syna, i když filmu nerozuměli, protože neumí anglicky. Paní učitelka, které jsem to ukazoval, měla obrovskou radost. Chodím na soukromou školu, kde se všichni známe. Spolužákům jsem to neříkal, ale paní učitelka to vyhlásila všem, dala to do školního newsletteru. Dostal jsem samé komplimenty, jak od spolužáků, jejich rodičů i učitelů. Film jsme promítali v aule ve škole a docela dost pedagogů nad mým filmem plakalo. Takže jsem měl velkou radost, že jsem udělal film, který vyvolává emoce. Někteří spolužáci mi říkali, že taky někdy cítí podobné odcizení. Potěšilo mě, že film vystihl pocity lidí, kteří se tak taky cítí, ale zároveň může mít dopad i na ty, kterých se to konkrétně netýká.

    Pracuješ na nějakém dalším filmu? Případně na jakém tématu?

    Mám v hlavě spoustu myšlenek a spoustu věcí, které bych chtěl dát do filmu. Ale ještě jsem nezačal. Momentálně nemám moc čas na osobní projekty.

    A budeš pokračovat v deníkovém formátu?

    Asi to bude v podobném stylu, protože ten se mi osvědčil nejvíc. Přemýšlel jsem o zapojení animace, ale jinak bych formu neměnil.

  • Lucie Pozníková: Pokud film neděláš naprosto upřímně, nebude to fungovat

    Lucie Pozníková: Pokud film neděláš naprosto upřímně, nebude to fungovat

    Lucie Pozníková je autorkou krátkého snímku Brno-Zábradlí, který patří k nejlepším My Street Filmům roku 2023. Porota ocenila její řízené tápaní nehostinným městským prostorem, v němž nepozorovaně přibývají absurdní překážky. O brněnském urbanismu, filmové a herní tvorbě si s Lucií povídala Magda Španihelová, naše vedoucí programu.


     

    Film Brno-Zábradlí otevírá téma bezpečnosti pohybu ve veřejném prostoru. Je urbanismus něco, co intenzivně vnímáš při svém každodenním pohybu po městě?

    Je to pro mě důležité téma, kterým jsem se chtěla zabývat už dřív, když jsem se dostala na FaVU do Ateliéru herních médií. Tam s architekturou prostoru samozřejmě pracujeme. Pocházím z Prahy a když se člověk dostane do Brna, není vůbec možné nepřemýšlet a neřešit urbanismus města. V Brně člověk pocítí, jak jsou tato dvě největší města úplně jiná. Téma zábradlí bylo hodně lokální téma. Když se otevřela nová zastávka – Osová – nešlo to nevnímat. Jen ráno tam proudí tři sta, čtyři sta lidí, kteří jdou do práce a všichni musejí skákat přes koleje. S přibývajícím zábradlím se procházejícím lidem dále komplikoval pohyb. V nějakém bodě tam dokonce začaly jezdit policejní hlídky. Hlídkovaly nad zastávkou a dívaly se dolů a pozorovaly, jak lidé přecházejí. Doufala jsem v konflikt, že se jich budu moct zeptat, jestli ten přechod hlídají. Chtěla jsem otevřít dialog, ale nikdy se to nestalo. Policisté nikdy nezasáhli.

    V čem konkrétně je Brno a jeho urbanismus jiný?

    Nejsem urbanistka, ale pocitově vnímám, že je Brno daleko vstřícnější pro auta, i když by možná řada brněnských řidičů nesouhlasila. Intenzivně tam cítím smog z aut, je tu také méně veřejné dopravy. Brno taky nemá parky. Brněnský veřejný prostor je strašně málo dělaný na to, aby člověk zůstával ve městě. Všechny cesty vedou odněkud někam, ale chybí pocit, že tam chce člověk v ulicích trávit čas. To mi přijde jako zásadní rozdíl.

    Proměnila práce na filmu, jeho ohledávání a modelování, tvůj vztah k danému místu?

    Rozhodně. Když začnu něco modelovat, dostanu se do jiné pozice. Začnu chápat úplně jiné souvislosti, jako například to, že zastávka byla dřív úplně jinde, musela se celá vzít a posunout, a ještě je celá zahrabaná do země… Navíc existují předpisy, jak může být zaoblená kolej, kdy musí být vidět šalina, když přijíždí z tunelu, jak strmé mohou být schody… Na původních vizualizacích samozřejmě žádné zábradlí nebylo.

    Tvůj film ale rovněž zprostředkovává tvůj individuální pocit z místa. Pocit úzkosti. Ten se proměnil?

    Film neměl být o úzkostech, neměl být o mně. Jen o urbanismu. Když jsem začala točit, chtěla jsem udělat hraný dokument. Začala jsem více vnímat, jak se pohybuji a chovám v prostoru. Zastávka pro mě představovala mikrosvět a zároveň dokázala ztvárnit to, co pro mě znamená úzkost, tedy překážku, kterou se člověk musí naučit překonat. Díky tomu, jak jsem se tam pohybovala s kamerou, oslovovali mě cizí lidé. Zároveň jsem udělala takovou fotopast, kdy jsem čekala, až budou cestující přecházet přes přechod. Prostor, ale i sebe sama, jsem začala vnímat z úplně jiné perspektivy. To vedlo k tomu, že jsem tu zastávku využila na takovou metaforu.

    Už jsi to částečně zmínila, ale jak se vyvíjel námět filmu během workshopu My Street Films? Jak jsi dospěla k této podobě filmu?

    Myslím, že velký vliv měla lektorka Barbora Sliepková a její neuvěřitelný dokumentaristický cit. To je něco tak neskutečného! To není jen v jejích filmech (které můžete vidět také na Dafilms.cz), ale celá její osobnost. Říkala nám: „Když něco ztvárňujete, mějte tam lidi, to je to, na co se divák napojí.“ Já jsem si trvala na svém a říkala si: „A proč? Mně jde o urbanismus.“ Ale urbanismus a lidi v něm jsou neodlučitelní. Zároveň urbanismus je také o individuálním vnímání prostoru. Díky Barboře jsem na to postupně přišla, ale trvalo to dlouho. Můj původní koncept byl hraný film. Až měsíc před deadlinem jsem napsala Barboře e-mail, že to takhle dál nejde. Napsala: „Dobře, ale stihněte to.“ Tak jsem to zkusila.

    Původní záměr se tedy ukázal jako nefunkční…

    Studuji herní média na FaVU a do workshopu jsem šla s tím, že jsem chtěla natočit film. Brala jsem to jako vystoupení z komfortní zóny. To se docela povedlo. Ale pokud film neděláš naprosto upřímně, nebude to fungovat. Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude, abych bez jakýchkoliv překážek a zábran udělala film tak, jak potřebuji. Lektorstvo bylo nadšené, že ve workshopové skupině vznikne jiný film, interaktivní. Byla to velká zásluha Barbory, že jsem se do toho měsíc před dokončením pustila.

    Záběr z filmu Brno-Zábradlí.

    Už jsi zmínila, že studuješ v Ateliéru herních médií na FaVU. Jaké jsou prostupnosti mezi herním světem a dokumentární filmem?

    Předtím jsem studovala na VOŠ v Jihlavě, kde jsem se dva roky věnovala dokumentární hře, napsala jsem o tom padesátistránkovou práci. To je opravdu na dlouho. Zabývám se tím tématem od doby, co jsem přišla na to, že chci dělat hry. Herní médium mi přijde jako šité na míru dokumentu. Dokument zprostředkovává individuální prožitek. Hráč dostane možnost být nějakou postavou, kterou si autor přeje, aby byl. To je jiná úroveň imerze. Jiné médium nemá tuto interaktivitu.

    Rozumím tomu, jak nonfikční témata fungují v herním médiu. Co ale herní svět přináší do dokumentu?

    Každá estetika, nehledě na to, jestli je z kamery nebo vymodelovaná z myši, je zkreslená. Herní model je jen jiná forma vyjádření, která zkoumá jiný aspekt toho, co zobrazuje. Herní stylizace má možnost přinášet úplně něco jiného. Má možnost zkoumat podrobněji, jak se předmět chová. Protože když modelujete, tak nejde do detailu udělat každý šroubek. Jde o to abstrahovat, vytáhnout, co je podstatné. Divák/hráč má možnost si všimnout, co bylo pro toho tvůrce na objektu nejdůležitější. Kdybych měla modelovat každé stéblo trávy, tak tam hráč nic neuvidí. Měla jsem možnost prostor silně abstrahovat do nejzákladnějších tvarů a díky tomu mám pocit, že jsem měla možnost si s tím prostorem vytvořit osobní vztah. A stejnou možnost má pak i divák.

    Obraz filmu je rozdělený na dva screeny. Divák musí být při sledování daleko aktivnější, hledat souvislosti mezi okny. Je tento typ filmu pro tebe výzvou? Je to tvoje tvůrčí tendence?

    To je moje věčná otázka. Nedokážu ani odhadnout, do jaké míry je něco naučeného a automatizovaného. Snažím se ospravedlňovat každý pixel. To, co divák viděl, byl jen záznam interaktivního prostoru a mého pohybu fyzickým prostorem. Pro každého, kdo by tudy prošel, by to vypadalo jinak. Časová osa by byla jiná a nepotkalo by se to identicky s tím, co je napravo a nalevo. Vypadalo by to jinak. Každý by si vytvořil jiné asociace. Není to vytvořeno tak, aby se v danou sekundu zobrazovalo něco konkrétního. Jediné, co bylo dělané přímo na sekundu, to byl záběr na stožár s ptáky, to bylo pro mě důležité, aby to tam bylo. V levé části obrazu je struktura – jsou to odrazy, reflexe programu. Připomínalo mi to korunu stromů s ptáky.


    Záběr z filmu Brno-Zábradlí.

    Takže tento projekt existuje jako hra.

    Kdybych dala hru na nějaké fórum ke stažení, tak si ji nikdo nestáhne. Nejvíce se hrají hry, které se dají zahrát rovnou z prohlížeče. Ale bylo by to hezké, kdyby se to dalo zahrát třeba z webu My Street Films.

    Jaká byla tvá očekávání od workshopu MSF a do jaké míry se naplnila?

    Nikdy jsem se ničeho podobného neúčastnila. Formát, který jsme měli v Brně s Kateř Tureček a Barborou Sliepkovou a naší brněnskou skupinou, mi moc vyhovoval. To nejdůležitější, co člověk potřebuje, když cokoli tvoří, je prostor pro průběžnou dlouhodobou zpětnou vazbu, spolupráci s lektorem či vedoucím práce, a jednou za čas debatovat s nezaujatými diváky. Byla pro mě veliká úleva, že Kateř s Barborou do toho moc nevstupovali. Všechno vzešlo od účastníků, což bylo skvělé pozorovat. V každém se krásně probudila kreativita. I jedna účastnice, která pracuje v kanceláři, ze sebe dokázala dostat něco tak krásného a vtipného. To bylo strašně pěkné pozorovat.

    Foto z brněnského workshopu pod vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové.

    Budeš ve filmové tvorbě pokračovat?

    Dokázala bych si to představit. Nebudu lhát, ale distribuce filmů je o hodně jednodušší než distribuce her. Doteď nemá nikdo přístup ke hře Brno-Zábradlí, ale film už visí na třech webech. To je fascinující – člověk to udělá a je to. Hry nemají tak zavedené platformy. V něčem je to zajímavé médium – třeba i tou uzavřeností. Film je dokončen a už to nemusíte řešit. Když uděláte hru, tak vám přijde deset tisíc stížností, že něco nefunguje…

    Je něco, co bys ráda prozkoumala?

    Začalo mě zajímat téma Moravy. Když se člověk dostane z Prahy do Brna, tak nejde, aby ho to neovlivnilo – urbanismus, moravský venkov, folklór, který se adaptuje na současnost…