Bao Long Lý je autorem krátkého filmu Mezi…, s nímž uspěl v loňské soutěži My Street Films Award. Jako jediný oceněný tvůrce neprošel našimi filmovými workshopy, přesto nás zaujal tím, jak vizuálně i střihově strhující je jeho vyprávění o prožitcích člověka, který uvízl mezi dvěma kulturami – českou a vietnamskou. O pocitu odcizení i cestě k vlastnímu filmovém jazyku si povídal s Magdou Španihelovou, naší vedoucí programu.
Kdy vznikl nápad natočit film o odcizení, pocitu nesounáležitosti ke kulturám, v nichž od mala vyrůstáš?
Téma jinakosti a odcizení mě pronásledovalo již od dětství. V Čechách jsem chodil do školky, na základní školu, teď na gymnázium, ale zároveň žiji doma se svými rodiči, a tak mě tato myšlenka provázela celý život. Nebyl to nápad, který by se objevil a přišel náhle ze dne na den. Je to téma, která mě provází celý život. Jen jsem se teď rozhodl to zformulovat do filmu.
Co tedy bylo tím impulzem právě teď natočit film?
Loni o prázdninách jsem odletěl za prarodiči do Vietnamu a poprvé po čtyřech letech jsem zažil úplně jiný svět, úplně jiné myšlení a doslova úplně jiný jazyk, jiné lidi. Ale ani tam jsem se necítil jako doma. To byl finální impulz, který mě donutil na tom pracovat.
Jedná se o tvůj první film, nebo jsi už nějaké krátké filmy natočil?
Jak už jsem zmínil, film vypadá jako videoblog, a tak jsem to i bral – jako jakýsi deníček. Tak jako si malíř dělá nějaké skici a zaznamenává pocity, nebo spisovatel si píše své dojmy, tak i já to beru jako vyjádření svých pocitů. Mám více videí, ale ty jsou soukromé, ty nikde nezveřejňuji, ty jsou osobní. Beru to jako deníček, kde můžu vyjádřit pocity a vnímám to jako terapii.
Film tedy používáš jako nástroj deníkového záznamu, osobní reflexe a prostředek terapie. Můžeš popsat, co pro tebe znamená film, jaké možnosti ti poskytuje? Proč si nepíšeš deník, ale točíš video-deník?
Myslím, že nejsem moc dobrý se slovy. Mám spoustu kamarádů, kteří si píšou deníky a vymýšlí příběhy. Používají metafory, metonymie, nějaká přirovnání a podobně, ale to mi nejde tak lehce jako práce s obrazy a vizualitou. A je to asi i tím, že literaturu moc nečtu. Od dětství natáčím videa, tak asi je to pro mě přirozenější.
Hrálo svou roli právě ta rozdílnost prostředí, různé jazyky, slova, významy? Vizuální vyjádření je přece jen univerzálnější…
Nikdy jsem nad tím takto nepřemýšlel. Naopak, tím, že umím více jazyků, tak se umím lépe vyjádřit. Možná v dětství jsem v tom měl větší zmatek, takže jsem se uchyloval k té vizuální stránce, více jsem fotil a natáčel, takže je to možné, ale nikdy mě to nenapadlo.
Bao Long Lý, autor krátkého filmu Mezi…
Kudy vedla tvá cesta k filmu – kde a jak ses naučil konkrétní filmové postupy? Odborná porota tě ocenila za vytříbenou bohatost kinematografického výrazu. Jak jsi k takové vyzrálosti dospěl jako samouk?
Je to hodně založeno na youtuberství. Když jsem byl malý, chtěj jsem být youtuber. Později jsem začal sledovat youtubery jako Casey Neistat a David Dobrik apod., kteří dělali hodně dynamické blogy a vysvětlovali, jak se co dělá. Takže si natočili svůj den a rozdělovali to do třech aktů. Takhle mě to donutilo přemýšlet o normálním životě a normálních problémech. Svůj film mám rozdělený do třech kapitol, aby to bylo dynamické a mělo nějakou posloupnost. Jako samouk jsem hodně sledoval youtubery, kteří dokumentovali svůj život, stejně jako to teď dělám já.
Máš i nějaké filmové inspirace? Nebo jepro tebe YouTube stále hlavní platforma?
Nemám specifické režiséry, ale určitě mám specifické filmy, které mě inspirovaly, třeba film Whiplash, kde jsou fascinující postavy. Díval jsem se na rozbory příběhu tohoto filmu. Přišlo mi to inspirující ve smyslu, že každá část příběhu měla nějaký smysl.
YouTube funguje jako platforma, která je schopna poskytnout funkční rady a nástroje, jak natáčet film. Má tenhle otevřený a demokratický koncept nějaké limity?
Jediný limit youtuberů by mohl být budget, ale to nevnímám jako problém. Já naopak vidím, že mohu s jednou zrcadlovkou udělat dobrý film, nebo že jsem mohl do filmu použít vlastní záběry z mobilu.
A když se na to koukneš pohledem vzdělávání, mentoringu…
Chybí tam ta interaktivita. Na YouTube je strašně moc materiálu, najdeš tam spoustu specifických věcí. Ale samozřejmě nemáš žádný feedback. To je asi jediný limit YouTube. Ale tím, že to dělám odmalička, tak nemám tahle očekávání.
Narazil jsi při vzniku filmu na nějaký problém? Zasekl ses na něčem?
Popravdě, šlo to samo. Mám více takových deníkových videí. Někdy jsem potřeboval film na týden odložit. Měl jsem taky jednu konzultaci s paní učitelkou češtiny. Když už jsem měl film hotový, byli jsme se školou v Belgii a já jsem jí film ukázal. Jí se to moc líbilo a dala mi nějaký feedback. Jinak jsem to dělal sám.
Nakolik je tvůj způsob práce intuitivní, nakolik se řídíš radami youtuberů a předem vymyšlenou strukturou?
Měl jsem napsané poznámky se strukturou a archivní videa z mého dětství – tam to trvalo, než jsem je nasbíral a vybral, ale přišlo mi intuitivní to tam dát. Když o odlišnosti jen mluvím, je to do jisté míry abstraktní, neuchopitelné. Věřil jsem, že když tam dám nějaké ilustrační videa, kde je vidět, jak jsem byl doslova jiný, dodá to mému slovu větší hodnotu.
Archivní fotografie z filmu Mezi…
Jak sis užil projekci v Jihlavě?
Bylo to neuvěřitelné a měl jsem z toho velkou radost. A byl to naprosto jiný zážitek. Fyzicky to bylo jiné jen tím, že film byl na velkém plátně, ale pocitově to bylo „rewarding“. Mám několik deníků v archivu a teď si mohu říct, že to, co dělám, dělám dobře, a že se můžu tímto směrem dál rozvíjet. Kdybych to dal jen na YouTube, tak tam uvidím jen číslo, pár zhlédnutí, pár lajků. Ale rozhodně bych neměl ze sebe takovou radost, jako když jsem to viděl v kině. V tomhle smyslu to bylo jiné.
Jaké byly reakce lidí z tvého okolí?
Rodiče měli radost a byli pyšní na svého syna, i když filmu nerozuměli, protože neumí anglicky. Paní učitelka, které jsem to ukazoval, měla obrovskou radost. Chodím na soukromou školu, kde se všichni známe. Spolužákům jsem to neříkal, ale paní učitelka to vyhlásila všem, dala to do školního newsletteru. Dostal jsem samé komplimenty, jak od spolužáků, jejich rodičů i učitelů. Film jsme promítali v aule ve škole a docela dost pedagogů nad mým filmem plakalo. Takže jsem měl velkou radost, že jsem udělal film, který vyvolává emoce. Někteří spolužáci mi říkali, že taky někdy cítí podobné odcizení. Potěšilo mě, že film vystihl pocity lidí, kteří se tak taky cítí, ale zároveň může mít dopad i na ty, kterých se to konkrétně netýká.
Pracuješ na nějakém dalším filmu? Případně na jakém tématu?
Mám v hlavě spoustu myšlenek a spoustu věcí, které bych chtěl dát do filmu. Ale ještě jsem nezačal. Momentálně nemám moc čas na osobní projekty.
A budeš pokračovat v deníkovém formátu?
Asi to bude v podobném stylu, protože ten se mi osvědčil nejvíc. Přemýšlel jsem o zapojení animace, ale jinak bych formu neměnil.
