Autor: Barbora Trávníčková

  • Daniela Peterová: U filmu i žonglování tvoří improvizace padesát procent výsledku

    Daniela Peterová: U filmu i žonglování tvoří improvizace padesát procent výsledku

    Daniela Peterová je autorkou krátkého filmu Vidím míček tak házím, který se umístil na 2. místě v soutěži My Street Films Award. Snímek nás seznamuje se skvělou, avšak poměrně netradiční aktivitou pro seniory – žonglováním. Porota ocenila originální zpracování filmu, který kombinuje dokumentární záběry s jednoduchou, leč podmanivou animací. Rozhovor s Danielou Peterovou vedla Magda Španihelová, naše vedoucí programu.

    Kdy se zrodil nápad natočit film o žonglování seniorů?

    Žongluji asi čtyři roky, protože se mi to strašně líbí. Není v tom žádný úmysl dát se k cirkusu. Přijde mi to jako úžasné kouzlo a napadlo mě, že když o tom natočím film, třeba to kouzlo předám i někomu dalšímu. Nikdy jsem dokument netočila, takže jsem hledala možnosti, jak to udělat, aby to bylo jednoduché i pro člověka bez předchozí zkušenosti. Bylo pro mě nejsnazší točit se svými známými, protože vím, že žonglérská komunita mě nezabije, když jim slíbím, že ve filmu nebudou vypadat jak idioti. Ten nejdůležitější úkol byl ukázat, jak je žonglování úžasné.

    Jaká byla na začátku tvá očekávání od workshopu My Street Films?

    Asi jako většina lidí jsem potřebovala, aby mě něco donutilo se tomu tématu opravdu věnovat, protože když nemám termín, nic nedělám. Do té doby jsem nikdy nic nenatočila – ani zvuk, ani obraz. Když se posouváš od nuly někam, tak je to vždycky progres. V tom jsem viděla hlavní smysl workshopu.

    Jak se tvůj námět během workshopu vyvíjel?

    Námět se vyvíjel v kruhu a na konci jsem došla na začátek. Složité to bylo navíc v tom, že My Street Films workshop začal někdy v květnu, ale ten žonglérský kurz koncem května končí a znovu začíná v polovině září, kdy už musel být film hotový. Měla jsem neuvěřitelně šibeniční termín, abych natočila cokoliv, co bude použitelné. Teprve po prvním workshopu jsem zjistila, že je to špatně ozvučené, špatně natočené a je toho hodně. Ale vybrat z toho něco inteligentního bylo skoro nemožné a nebylo možné k tomu něco přitočit. Kvůli tomu vznikla animace, protože co jsem nedokázala natočit, to jsem si nakreslila.

    Záběr z filmu Vidím míček tak házím

    Kdy během workshopu přišel nějaký zásadní posun, který ovlivnil výslednou podobu filmu?  

    To bylo vždycky hluboké zoufalství. Po každém workshopu jsem zjistila, co všechno je špatně, co všechno neumím. Když jsme se bavili o dramaturgii, zjistila jsem, že jsem úplně mimo. Potom jsme měli scénáristický workshop a zjistila jsem, že neumím scénář. Pak jsme měli setkání se střihači, načež jsem zjistila, že vůbec nevím, jak se to dělá. Další zoufalství přišlo, když jsme to měli mít jakž takž hotové a já jsem zjistila, že je to strašlivé, opravdu. A všichni byli zdvořilí, takže neříkali, že je to příšerné. Kvitovali posun, což byl. Ale pak jsem to celé vyhodila a udělala jsem to znova. Lektoři Marika Pecháčková s Honzou Sacherem byli nesmírně laskaví, ale toho času na to, aby ti řekli něco konkrétního, bylo hrozně málo.

    Potěšila mě masterclass s Dianou Cam Van Nguyen, která mluvila o tom, jak film dělala tři roky a jak to pro ni bylo těžké. Viděla jsem tedy, že to podobně mají i lidé, kteří to opravdu umějí.

    Přesto, že workshop není určen primárně mladým lidem, nejčastějšími účastníky workshopů jsou studenti a vysokoškoláci. Vnímala jsi nějak věkový rozdíl?

    Kdybych byla mladší, tak by to bylo úplně stejné. Dělám v kolektivu, kde jsou lidé od osmnácti do pětaosmdesáti let. Takže s tím nemám sebemenší problém. Naopak je to daleko veselejší, protože vidíš, co řeší všichni ostatní. A po pěti minutách všichni zapomenou, že jsem šedivá bába, a jsou v pohodě.

    Daniela Peterová během rozhovoru s Magdou Španihelovou

    Jak inspirativní byla práce ve skupině?

    Bylo to inspirativní. Byli jsme úplně rozličných kategorií. Když Michal Klukan (autor oceněného snímku Ne,smysl) přišel na první workshop, kde jsme měli přinést, co jsme natočili, ukázal nám záběry, kterých bych já nebyla v životě schopna. Každý měl něco, co se dalo uchopit, ale zpočátku nikdo nevěděl, jak svůj námět zpracovat. Mně spíš na začátku přišlo zajímavé, že jsem byla jediná, kdo přišel s pozitivním tématem. Asi je to generační. Osobně by mi přišlo obtížné točit těžké téma a vůbec bych s tím nešla na veřejnost.

    Proměnil se po workshopu tvůj přístup k filmu?

    Devět desetin filmů, které vidím, jsou dokumenty. Protože hraným filmům tolik nevěřím. Dokážu se na ně koukat, ale nepřijde mi to přesvědčivé. Snažila jsem se dohnat velkou mezeru ve filmovém vzdělání, tak jsem nakoukávala filmy. Když jsem zjistila, že neumím psát scénáře, tak jsem se vrhla na psaní a vydala jsem mezitím dvě knihy. A zas mě to někam vede. Jen nemám tušení kam.

    A co se týká vztahu k filmovému médiu a jednotlivým aspektům k filmovému procesu, kterým jste se na workshopu věnovali?

    Kazí mi to filmy. To, co jsem vnímala v jedné bublině jako divák, teď rozkládám na příběh a střih, na světlo a zvuky. A spoustu věcí si musím pustit dvakrát, protože to nestihnu najednou. Ale chci vidět, jak to udělali.

    Takže se z tebe stal filmový analytik.

    Doufám, že to zase zmizí, že se zase budu spokojeně koukat na filmy a nepitvat je, ale zatím to nedokážu.

    Přemýšlíš o dalším filmu?

    Mám rozdělaný scénář, zase je o žonglování, je to takový pseudo–dokument. Uvažuji nad ploškovou animací z fotek. Ale jak to dopadne, ví sv. František. Scénář je skoro hotový a těším se, že se do toho ponořím. Na dokumentu i na tom animáku mě fascinuje to, že k tomu nepotřebuješ vůbec nic – nic, co nemám v kapse nebo doma na stole. Potřebovala bych nějakého zvukaře, ale toho já si někde najdu.

    Dokázala bys najít nějakou analogii mezi žonglováním a filmovým procesem?

    Když se učíš žonglovat, tak umíš několik triků. Každá ruka ví, co má dělat, teď to synchronizuješ. Pak stojíš a hýbe se ti palec od pravé nohy a cítíš, jak jdou myšlenky od palce přes kolena a ramena a zase zpátky a ta ruka dělá úplně něco jiného, než jsi chtěla. A úplně stejné je to s tím filmem. Měla jsem spoustu různých epizod, které jsem potřebovala poskládat dohromady. Když jsem to složila, tak jsem zjistila, že je to špatně, tak jsem to rozložila a udělala jsem to znova. Z toho chaosu si to musí sednout a z těch pohybů, co umíš, musíš poskládat něco smysluplného. V obou případech improvizace tvoří tak padesát procent celkového výsledku. To je stejné jako když píšeš, nebo děláš patchwork, nebo kombinuješ různé materiály. Množství způsobů, jak je můžeš spojit, je nepočítaně. V jednu chvíli se jen musíš rozhodnout jak. To dělá právě ten termín. Musíš se rozhodnout, že takhle je to dobře, a takhle to bude. Mít sebedůvěru, že to nějak dopadne.


    Úvodní foto: Radek Lavička, MFDF Ji.hlava

  • Projekce v Brně: Ženy a společnost

    Projekce v Brně: Ženy a společnost

    S radostí se opět vracíme do Moravské zemské knihovny v Brně, kde v pondělí 13. února představíme výběr filmů věnovaný ženám. Svůj krátký snímek ŽÍNKY – dokument o postavení žen ve společnosti zde osobně představí Kateřina Wiecková, která jej po úspěchu v soutěži My Street Films uvedla na řadě mezinárodních festivalů. Připojit se můžete k naší facebookové události, ale rádi vás uvidíme především osobně v Moravské zemské! Těšit se můžete na filmy:

    Kateřina Wiecková: ŽÍNKY – dokument o postavení žen ve společnosti (2021)
    Obtěžování žen muži je pokládáno za běžnou a tolerovanou součást našich životů. Film skrze výzkum a konkrétní svědectví překvapivě a sugestivně odhaluje, kolik žen má s obtěžováním přímou zkušenost. Bez obviňování vyzývá muže, aby si lépe uvědomovali své chování vůči ženám. Snaží se motivovat ženy k práci na sobě, odvaze ozvat se a být sama sebou.

    Věra Matějková: Konec dovolené (2020)
    Nejlepší dovolená je ta, na které člověk najde sám sebe. A když se dovolená opravdu vydaří, může být těžké vzpomenout si, kým jsme byli dřív. Krátký dokument vychází z autobiografické zkušenosti autorky s návratem z rodičovské dovolené do zaměstnání a vtipným způsobem reflektuje to, co zažívá podstatná část naší dospělé populace.

    Monika Dujka Bukovjanová: Poprvé (2022)
    Film poukazuje na problematiku tabuizace gynekologie a vyzývá k větší otevřenosti v tomto tématu. Především ale demonstruje, proč není pro mnohé ženy snadné podstupovat gynekologická vyšetření.

    Ondřej Pilát: Johana (2020)
    Filmový portrét Johana vypráví příběh mladé dívky z Valašska a jejího života v Praze. Dokument hledá odpověď na otázku, jak spolu souvisí důvěra a provazy. Kromě překvapivého náhledu do soukromí mladé dívky se můžete těšit na vizuálně krásné záběry od autora, který nezapře lásku k fotografii.

    Barbora Žentelová: 7 minut a 20 sekund o feminismu (2021)
    Film zobrazuje intimní zpověď jedné ženy o feminismu ve 21. století. Otevírá téma znásilnění, potlačených vzpomínek, různých podob sexismu a dalších aspektů, které ovlivňují její osobní percepci feminismu.

    Olga Sedláčková: Cibulky open (2020)
    Krátký dokumentární film je záznamem jednoho tenisového turnaje, který pořádá spolek ATTour pro amatérské hráčky na vstupní úrovni tenisových dovedností. Film ukazuje, jak hráčky ve vyšším věku, některé již babičky, dokáží s plným nasazením a zájmem o věc bojovat o každý míček na tenisovém turnaji.

  • Připomeňte si masterclassy oceňovaných tvůrců

    Připomeňte si masterclassy oceňovaných tvůrců

    Začátek roku se již tradičně pojí s vytvářením žebříčků toho nejlepšího za rok uplynulý, stejně jako s vyhlašováním filmových cen. Máme radost, že se teď opět mluví o tvůrcích, které sami považujeme za vycházející hvězdy českého dokumentárního filmu, a proto jsme s nimi loni natočili online masterclassy. Ty stále najdete na našem webu a jsou určené všem, které fascinuje proces filmové tvorby a rádi blíže poznají filmy, které sbírají filmové ceny.

    Diana Cam Van Nguyen: Obnovovat vztahy skrze filmovou tvorbu

    Diana Cam Van Nguyen je držitelkou Českého lva za krátký film Milý tati (2021) a nyní byla zařazena do prestižního žebříčku časopisu Forbes 30 pod 30. Diana ve své vizuálně podmanivé masterclass mluví o tvorbě osobních dokumentárních filmů i o propojování animace s principy dokumentárního filmu. Snímek Milý tati si můžete pustit na Dafilms.cz.

    Adéla Komrzý: S bolestí druhých před kamerou

    Adéla Komrzý je držitelkou Českého lva za svůj celovečerní dokumentární film Jednotka intenzivního života (2021) a nyní je na toto ocenění znovu nominovaná i se svým novým filmem Zkouška umění (2022), který natočila spolu s Tomášem Bojarem. Adéla ve své masterclass hovoří o práci s protagonisty svých filmů, ale také o cestě od filmového námětu k výsledné podobě filmu. Jednotka intenzivního života i Zkouška umění jsou dostupné na webu Dafilms.cz

    Francesco Montagner: Na blízku radikalitě

    Francesco Montagner získal Zlatého leoparda festivalu v Locarnu a hlavní cenu v sekci Česká radost na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava za snímek Bratrství (2021), který je nyní nominován i na Českého lva. Francesco Montagner má ale šanci si ze slavnostního předávání odnést i cenu Magnesia pro nejlepší studentský film, do výběru byl zařazen jeho krátký snímek Asterión (2022). Ve své masterclass hovořil o režii observačního dokumentu Bratrství a o nezbytné reflexi dramaturgie při práci ve střižně. Snímek Bratrství můžete také zhlédnout na Dafilms.cz.

     

  • Tereza Plavecká: Nejvíc si pamatuji silná a jednoduchá díla

    Tereza Plavecká: Nejvíc si pamatuji silná a jednoduchá díla

    Přinášíme vám rozhovor s letošní vítězkou Terezou Plaveckou. V soutěži My Street Films Award uspěla s krátkým osobním snímkem Přechod, na němž pracovala během workshopu pod vedením Mariky Pecháčkové a Jana Sachera. Jak vypadala Terezina cesta od námětu k hotovému filmu? Jak jí pomohly skupinové workshopy a jak na film reagovalo festivalové publikum?

    Tématem filmu Přechod je smrt tvého otce, od které letos uplynulo 20 let. Kdy se z této tragické osobní události stal námět na film?

    Od smrti táty jsem cítila potřebu se vyjádřit. Tehdy jsem si psala texty do deníčku, zkoušela jsem psát písňové texty i povídku. Vypadalo to samozřejmě jinak, když mi bylo 16, nebo potom 26 a teď 36. Vždy tam ale bylo jedno téma. Z místa nehody jsem se pak snažila uniknout. Brzo jsem se odstěhovala od mámy a odjela studovat do Polska na Erasmus. Když jsem se vrátila, nechtěla jsem na tom místě bydlet a každý den tamtudy chodit. Vracely se mi vzpomínky, které byly bolestivé. Změna prostředí ale léčí a když jsem se přestěhovala a žila jinde, zafungovalo to. A dlouho poté, s covidem a drahými nájmy, jsem se s rodinou vrátila zpátky a nyní bydlím v bytě, ve kterém žil můj táta, kde jsem já vyrostla. Obávala jsem se návratu vzpomínek a ono se to nestalo. Samotnou mě to dost překvapilo. Možná trochu přeháním, když ve filmu říkám, že po tom přechodu chodím ráda. Ale po tom konkrétním chodím raději. Čas léčí. Takže když jsem se vrátila na to místo, tak to zase začalo rezonovat, ale už jinak.

    Potom to bylo jednoduché. Věděla jsem, že je deadline na přihlášení do workshopu My Street Films a nenašla jsem v podmínkách, že se člověk nemůže zúčastnit opakovaně. To mě vyburcovalo, a tak jsem během dvou dnů napsala námět.

    Měla jsi nějaké očekávání od samotného filmového procesu? Doufala jsi v něco jako osobní terapii, či potřebu tohle téma nějak specificky uzavřít?

    Díky My Street Films jsem už jednou natočila film, a tak jsem věděla, že si na workshop udělám čas. Téma bylo hodně osobní a celou dobu jsem si říkala, že to točím pro sebe. Tvůrčí proces byl hodně bohatý a přinesl mozaiku možností, kudy se mohu vydat. To ostatně vědí další účastníci a účastnice workshopu i lektoři. Padaly různé šílenosti typu, že si dám vytetovat značku, co si táta kreslil do knížek (takové jeho osobní exlibris). Nebo že se vydám na road trip po Evropě jako jel on. Nakonec jsem se soustředila na jedno místo a dávalo mi to smysl.

    Po tátovi mi toho fyzicky moc nezůstalo, všechno je hrozně pomíjivé. Něco si vzala babička, něco teta. Já jsem si udělala takový kufříček vzpomínek: balík fotek z jeho cesty po Evropě, když mu bylo 18, kazetu, knížku, autíčko. Nakonec z toto ve filmu nic není. Použila jsem jen zprávu z Večerníku Praha, kterou předčítám. To mi schovala babička. Mám ji ve složce s fotkami a dalšími věcmi.

    Film je ale taky hodně o mně. Nevěděla jsem, jestli by si táta přál, abych říkala, jak se jmenoval, co dělal, nebo ukazovala jeho fotky. Nikdo moc nevěděl, že film točím, ani rodina a přátelé. Bylo to záměrné, protože když to člověk zveřejní, a nakonec to nedokončí, bere se to jako neúspěch. A tohle téma bylo příliš osobní. Pro mě to byl svým způsobem coming out, protože i lidi, co mě znají dlouho, o nehodě nevěděli. Není to informace, kterou člověk říká na první dobrou. Zpětně cítím, že to trochu terapie byla, i když jsem si myslela, že něco takového vznikne až později, třeba až jako babička budu psát paměti…. Ale s tím místem mi to najednou dávalo smysl. Ptala jsem se sama sebe, jaká díla mi zůstávají v paměti? Silné jednoduché věci. Snažila jsem se jít na dřeň toho, co je důležité.

    Jaký byl proces nalezení výsledného minimalistického filmového tvaru?  

    Mojí inspirací byl oblíbený Film z balkónu Pavla Łozińského. Je to film natočený jen z balkonu a strašně dobře funguje. Mně se líbí kontrasty osobní a obecně platné. V Praze je dalších sto nebo tisíc lidí, kterým takhle zemřeli rodiče na přechodu. Je to strašné, ale člověk není sám. Přechod je symbol. V minulosti jsem se taky dostávala do deprese, ale vždy mě něco táhlo vpřed.

    Forma a střih filmu vznikaly na tvůrčí vlně. Neměla jsem dvacet verzí. Není ani žádná jiná verze, jen tahle. Snažila jsem se být hodně kritická a nerozplývat se nad natočeným materiálem. Nakonec je film složený jen z několika záběrů. Nikdy jsem nechápala, když filmaři mluví o tom, že „film vznikl ve střižně“. Ale je to i můj případ. Teď můžu říct – tento film vznikl ve střižně, v takové domácí střižně. Před sebou jsem měla obraz, vlevo text, vpravo instrumenty na nahrávání hudby, a za mnou byla skříň, kde jsem dohrávala zvuk přímo do střihu. Já jsem nevěděla, jak se tohle dělá. Měla jsem neozvučenou verzi, dívala jsem se na záběry a do toho mě napadal zvuk. Snažila jsem se udržet linii. Je pravda, že teď už mám schopnost film nějak vystavět. Spojila se intuice s něčím, co mám v sobě, a nakonec to, že to musím dokončit rychle, že mám na to dva dny. Já nejsem systematická.

    Můžeš více přiblížit zkušenost z workshopu My Street Films? Co ti workshop přinesl, jaké byly tvůrčí procesy?

    Věděla jsem, že potřebuji tvůrčí podporu a vědomí, že tady je někdo, na koho se můžu obrátit a zeptat se: „Hele, co si myslíš o tomhle, není to blbost, má smysl takhle pokračovat?“ Hledala jsem člověka, který je sice z jiné sféry, ale mohu mu důvěřovat. Teď to pro mě byla lektorka Marika Pecháčková, ale i ostatní účastníci a účastnice. Sešla se nám super parta a bavilo mě sledovat tvorbu ostatních. Myslím, že se z toho člověk dokáže poučit, třeba si říct, kterým směrem jít určitě nechce. Vzájemně jsme se i kritizovali. To už je další level někomu říct, že to, cos přinesl minule, bylo super, ale teď – co tím chceš říct? Vidět záběry někoho jiného také podpoří člověka ve vlastní práci. Pomáhá také, že tvá práce zajímá i někoho jiného. Po skončení jsme si ještě volali, to bylo taky dobré, že je tam někdo, kdo čeká a věří ti, že to dokončíš. To může člověka taky vyburcovat.

    Nečekala jsem, že můj film vyhraje, trochu jsem pomrkávala po čestném uznání. Vždycky jsem si přála mít film na MFDF Ji.hlava, ale potom jsem se trochu styděla a cítila jsem nejistotu, že s tím jdu takhle ven. Z reakcí publika jsem měla ale obrovskou radost. Odchytávali si mě tam lidé, co byli na projekci, mluvila jsem se studenty i se starší paní. Chtěla jsem tím námětem otevřít téma smrti. Může to působit, že je to strašně tragické. Ale je to součást života. Důležité je to přijmout, být s tím, a nechat si své strachy, je to v pořádku. Nějakou dobu jsem bojovala se sebedůvěrou. Cítila jsem, že je má sebejistota nabourána tím, že jsem přišla o tátu, bála jsem se, aby to na mně nebylo vidět, apod. Ale když jsem se sama stala matkou, přišly strachy jiného typu, což převážilo jiné věci. Vzala jsem to do hry a už s tím nemusím bojovat.

    Po workshopech My Street Films cítím, že jsem na pomezí, že nejsem profesionálka, ale necítím se být úplná amatérka. Už o filmu přemýšlím a ujistila jsem se, že moje cesta vede skrze film. Práce na Přechodu přitom byla hodně náročná. Dělala jsem to do noci, nebyla vyspaná, musela do práce a bylo to na dřeň. Pak ze sebe člověk něco vymáčkne, ale zdravé to rozhodně není. Už se znám skrz dva krátké filmy, takže vím, jak se mám zařídit, co na mě funguje. Jak vydržet a nepadnout.

    Uvědomila jsem si, že mě baví kamera, baví mě pohled skrz hledáček a to beru to už beru jako autorství. Také hudební složka byla výzva. Píseň vznikla jako první, už v době námětu. Měla jsem staré casio, co nám koupil táta. Pustila jsem si záběry a zkoušela, co k tomu jde, s tím jsem si hodně vyhrála. Dávala jsem si takové session, zkoušela i nahrávala. Přišlo mi to lepší než tam dát hudbu z databanky.

    Jsi kreativní člověk – hraješ v divadle, máš blízko k tanci, hudbě, pořádáš filmové festivaly… Jakou roli má v tom osobním tvůrčím vyjádření film? V čem je pro tebe filmové médium specifické?

    Ve filmu jsem se našla. Potkává se tam všechno, co mám ráda – kamera jako obraz, pohyb jako tanec, slovo – ať už děje v dialozích, nebo vyprávím sama jako autorka. Mně se líbí, že se tam potkává více složek. Pro mě to bylo hodně těžké, ale už vím, že se mi dobře pracuje, když přemýšlím nad těmi jednotlivými složkami zvlášť – něco mě napadá v obraze, něco zase slovy; film je pro mě koláž. U dokumentu se mi líbí sféra objevování, toho, že tam člověk může nechat zaznít svůj hlas, nebo hlas někoho jiného. Od sebe bych se chtěla teď oprostit a zaměřit se na hlasy mých babiček. Ještě jsem jim o tom neřekla, tak nevím, jestli s tím budou souhlasit. Už nějakou dobu si s nimi nahrávám audia, ale obraz ještě ne. A v obraze je toho spousta, co se dá prozkoumávat.

    Foto: Anna Šolcová, MFDF Ji.hlava

  • My Street Films online: festival u vás doma

    My Street Films online: festival u vás doma

    Nyní najdete online všechny filmy, které vznikly v rámci letošních workshopů nebo se přihlásily do soutěže My Street Films Award. Kromě vítězných snímků, které jste mohli vidět v premiéře na MFDF Ji.hlava, se můžete podívat i na ostatní krátké filmy, které se ucházely o titul nejlepší My Street Film roku 2022. Můžete tak nyní objevit svět ukrajinského stand-upu, mravenčího společenství nebo vztahů přátelských i manželských.

    Tak se pohodlně usaďte a udělejte si doma vlastní festival krátkých filmů: My Street Films 2022.

    Foto: Radek Lavička, MFDF Ji.hlava

  • Nejlepší filmy online na Dafilms.cz

    Nejlepší filmy online na Dafilms.cz

    Pokud jste nestihli festivalovou premiéru našich filmů na MFDF Ji.hlava, můžete se na ně teď podívat online na streamingové platformě Dafilms.cz. V programovém speciálu, který nese název Niterný boj & tvůrčí vize, uvidíte čtyři oceněné snímky a dalších šest vybraných filmů, které vznikly na letošních workshopech. V letošní kolekci jsou zastoupeny filmy s niternými tématy jako osobní ztráta, odcizení, pátrání po smyslu života, ale také snímky oslavující životní vitalitu a lidskou kreativitu. Všechny filmy jsou dostupné zdarma, ke sledování stačí registrace na Dafilms.cz.

  • Projekce v Brně: Kdopak vám dal hlas

    Projekce v Brně: Kdopak vám dal hlas

    Ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou v Brně vám přinášíme výběr krátkých filmů o lidech a tématech, o nichž možná příliš často neslyšíme a tedy ani nepřemýšlíme. Pojďme se seznámit a strávit společný večer bez předsudků, pomýlených očekávání a (sebe)lítosti. Přidejte se k naší facebookové události a těšte se spolu s námi na tyto filmy:

    Petr Jedlička. Quirin: Osudu navzdory (2021)
    Projekci uvede autor snímku se svým bratrem – dvojčetem, o němž krátký film pojednává. Starší z bratrů, Quirin, utrpěl závažné poranění při porodu, a lékaři mu tehdy nedávali velkou naději na přežití. Osudu, lékařům i socialistické soudružce učitelce navzdory ovšem žije naplněný život, k čemuž mu pomáhá velké úsilí rodiny.

    Nikola Balajková: On (2021)
    Zdeněk a Lenka jsou dva lidé, kteří se navzájem našli, avšak geneticky se k sobě nehodí. Snímek je příběhem rodiny, v níž se dědí vzácné onemocnění.

    Jakub Volák: Co jsi říkal (2020)
    Krátký film věnovaný propojování světů slyšících a neslyšících, ať už jde o svět „tam venku“ nebo obyčejné domácí soužití.

    Barbora Aradská: Čistota půl zdraví (2020)
    Film, v němž se potkává úzkostná porucha a hygienická čistota. Vaše ruce, které již zapomněly na dennodenní dezinfekci, by mohly vyprávět.

    Viktorie Aldabagh: Hledej dva rozdíly (2021)
    Viktorie vyrostla v rodině, kde oba rodiče pocházejí z jednovaječných dvojčat. Kdo jsme „my“?

    Anna Ouřadová: E.A.H. e.a.h. eah (2018)
    Příběh mimořádného člověka E. A. Hrušky a nevšední adopce jeho hrobu, o nějž se nikdo nestaral.

  • 3KinoFest: My Street Films ve festivalovém pokojíčku

    3KinoFest: My Street Films ve festivalovém pokojíčku

    Seznamte se s filmovými tvůrci a jejich krátkými filmy, které letos vznikly na workshopech My Street Films. Filmy, které doposud viděli jen diváci MFDF Ji.hlava, můžete nyní spatřit v rámci 3KinoFest ve festivalovém pokojíčku v pasáži U Nováků (Vodičkova ulice, Praha 1). V pátek 11. listopadu v 17 hodin se zde sejdeme s tvůrci, kteří letos absolvovali naše filmové workshopy, a podíváme se společně na všechny filmy, které se jejich autorům podařilo úspěšně dovést od úvodního nápadu až po závěrečné titulky.

    Festivalový pokojíček nebude pro diváky otevřený jen v pátek večer, po celou dobu festivalu zde probíhají výstavy a další doprovodný program. Naše krátké filmy zde promítáme každý den ve dvou blocích, které jsme nazvali Fresh 2022 a Urban Visionaries.

    Nenechte si ujít setkání s My Street Films v samém srdci Prahy a ochutnejte s námi naši letošní filmovou sklizeň.

    Foto: Anna Šolcová, MFDF Ji.hlava

  • Vítězné filmy míří do Jihlavy

    Vítězné filmy míří do Jihlavy

    Nejlepší My Street Filmy roku 2022 uvidíte v premiéře na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Na festival mají namířeno i jejich tvůrci, kteří získávají unikátní šanci představit svůj film na jednom z předních evropských dokumentárních festivalů. Kde nás uvidíte?

    Tereza Plavecká: Přechod
    středa 26. 10. 2022, 22:00
    Kino Dukla – Reform

    Vítězný snímek roku 2022 je osobním filmovým vykročením k přechodu pro chodce, kde před 20 lety auto srazilo dvaačtyřicetiletého muže, autorčina otce. Snímek ocenila jak odborná, tak studentská porota.

    Daniela Peterová: Vidím míček tak házím
    sobota 29. 10. 2022, 19:30
    Kino DKO I

    Na druhém místě se umístil animovaný snímek věnovaný žonglování pro seniory. Porota film vybrala právě pro zajímavou práci s animací, která není pro My Street Films zcela typická.

    Michal Klukan: Ne,smysl
    pátek 28. 10. 2022, 10:00
    Kino DKO I

    Třetí místo získal Michal Klukan, který se ve svém krátkém filmu snaží pochopit vlastní potřebu tvorby a sebevyjádření, což jej dovádí až k otázkám o smyslu života.

    Viktor Strmiska: Nosičhoven in da Haus
    pátek 28. 10. 2022, 17:00
    Horácké divadlo – Velká scéna

    Zvláštní uznání poroty získal krátký film o vernisáži Hnusných obrazů. Cílem autora bylo událost zachytit podobně hnusným a někdy i trochu vtipným způsobem, což se mu v očích poroty podařilo.

    Online uvedení

    Po festivalových projekcích bude následovat program Ji.hlava online, která bude přístupná od 30. října do 13. listopadu 2022. Zde budou kromě vítězných snímků k vidění i ostatní filmy přihlášené do soutěže My Street Films Award. Vítězné snímky získávají rovněž distribuční podporu streamovací platformy Dafilms.cz, která je známá svou bohatou nabídkou dokumentární tvorby, doplněnou o kvalitní hrané snímky. Filmy zveřejňujeme také na webu My Street Films v sekci Filmy, kde kromě krátkých autorských či studentských snímků najdete také záznamy masterclassů s předními filmovými profesionály.

  • Od filmového námětu k festivalové premiéře za 190 dní

    Od filmového námětu k festivalové premiéře za 190 dní

    Vyhlašujeme nejlepší krátké dokumentární filmy roku 2022. Vítěze devátého ročníku soutěže vybírala tříčlenná porota, v níž letos zasedl režisér, hudebník a moderátor Šimon Holý, dokumentaristka Adéla Komrzý a režisérka, dramaturgyně a lektorka Viola Ježková. Absolutní vítězkou se stala Tereza Plavecká, v jejímž krátkém filmu Přechod se setkává osobní příběh s pamětí konkrétního, byť zdánlivě nenápadného místa, jakým je přechod pro chodce. Další oceněné snímky pojednávají o žonglování seniorů či bytostné potřebě sebevyjádření.

    Autorkou nejlepšího My Street Filmu roku 2022 se stala Tereza Plavecká, která se ve svém snímku Přechod zastavuje u silnice. Před 20 lety na přechodu pro chodce v pražské Čimické ulici přejelo auto dvaačtyřicetiletého muže, Terezina otce. Autorka ve svém osobním filmu divákům kromě samotného místa nehody ukazuje i svůj vnitřní přechod, který jí umožnil vykročit tam, kde na ni čekal její největší strach. „Na minimalistické ploše, kterou Tereza Plavecká dokázala velmi svébytně využít, se odehrává hluboký příběh, který s námi autorka sdílí s lehkostí a nestrojenou upřímností,“ zdůvodnila své rozhodnutí odborná porota.

    Snímek Přechod ocenila rovněž studentská porota, v níž se sešly studentky filmové vědy, dokumentární tvorby a pedagogické fakulty. „Rády bychom vyzdvihly mnohovrstevnost filmu, která ukazuje nejen autorčinu zkušenost, ale i nedostatky městské komunikace. Snímek prostřednictvím voiceoveru přibližuje příběh překonání strachu díky každodenní rutině, ale hlavně tematizuje ztrátu, která přetrvává i po dvaceti letech. Tento niterný boj je zprostředkován autentickou a poetickou formou. Autorka ukazuje nejen svůj příběh, ale i to, že některé věci zůstávají neměnné,“ zdůvodnila porota své rozhodnutí.

    Na druhém místě se umístila Daniela Peterová se svým animovaným filmem Vidím míček tak házím. Autorka si vybrala téma žonglování coby perfektního koníčku pro seniory: v této činnosti se snoubí trénink fyzické i mentální zdatnosti, jedná se navíc o aktivitu veskrze společenskou. Emoce spojené se senior cirkusem se autorka snažila vyjádřit pomocí animace, což jí přineslo druhé místo v soutěži: „Všechny nás zaujala animace, která podmanivým způsobem artikuluje změny ve vnímání světa kolem nás a posouvá filmové vyprávění. Oceňujeme komplexní tvůrčí vizi a zpracování tématu. A přejeme autorce, aby určitě v animované tvorbě pokračovala,“ vzkazuje autorce odborná porota.

    Třetí místo získal Michal Klukan se svým krátkým snímkem Ne,smysl. V něm se autor snaží pochopit vlastní potřebu tvorby a sebevyjádření, což jej dovádí až k otázkám o smyslu života. „Všechny nás zaujalo promyšlené vizuální řešení filmu a originální práce se zvukem. Aktuální téma pojednává osobním poutavým přístupem, na jehož konci je naděje,“ ocenila jeho práci porota.

    Zvláštní uznání poroty získal Viktor Strmiska se svým filmem Nosičhoven in da Haus. V něm se autor vydává na vernisáž Nosičehoven, jak si říká autor Hnusných obrazů, které snadno najdete na sociálních sítích. Dává si za cíl událost zachytit podobně hnusným a někdy i trochu vtipným způsobem, což se mu v očích poroty zdařilo: „Zaujal nás formálními vizuálními postupy, krásnou nebojácnou energií, situačním humorem a koneckonců samotnou postavou.“

    Soutěž námětů a vznik krátkých filmů pod vedením českých dokumentaristů

    V soutěži uspěly snímky, jejichž tvůrci prošli filmovými workshopy My Street Films. Tereza Plavecká, Daniela Peterová i Michal Klukan absolvovali pražské workshopy pod vedením Mariky Pecháčkové a Jana Sachera, kteří se oba kromě lektorské práce věnují dokumentární režii. Druhý workshop v Praze vedla Zuzana Piussi s Adamem Ol’hou, brněnské workshopy probíhaly pod vedením Terezy Reichové a Martina Duška. V soutěži se utkaly i další workshopové filmy, které pojednávají o celé škále zajímavých témat. Ta mohou být velmi intimní, jako filmy věnované domácímu porodu či první návštěvě gynekologie, společenská, k nimž patří podivná česká láska k zahradním bazénům nebo autotuningu, ale také velmi aktuální, jako je portrét ukrajinské stand-up komičky, která uprchla před válkou do Prahy a řeší, nakolik je vhodné reagovat na tragické události humorem.

    Projekce vítězných filmů

    Tři vítězné snímky budou poprvé uvedeny na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, kam jsou zváni i jejich autoři, kteří odvážně vstoupili do světa dokumentární tvorby. Po skončení festivalu budou tyto i další soutěžní filmy k vidění v doprovodném online programu na webových stránkách MFDF Ji.hlava. Online uvedení je spojené rovněž s distribuční podporou streamovací platformy Dafilms.cz, která je známá svou bohatou nabídkou dokumentární tvorby, doplněnou o kvalitní hrané snímky. Filmy zveřejňujeme také na webu My Street Films v sekci Filmy, kde kromě krátkých autorských či studentských snímků najdete také záznamy masterclassů s předními filmovými profesionály.