Daniela Peterová je autorkou krátkého filmu Vidím míček tak házím, který se umístil na 2. místě v soutěži My Street Films Award. Snímek nás seznamuje se skvělou, avšak poměrně netradiční aktivitou pro seniory – žonglováním. Porota ocenila originální zpracování filmu, který kombinuje dokumentární záběry s jednoduchou, leč podmanivou animací. Rozhovor s Danielou Peterovou vedla Magda Španihelová, naše vedoucí programu.
Kdy se zrodil nápad natočit film o žonglování seniorů?
Žongluji asi čtyři roky, protože se mi to strašně líbí. Není v tom žádný úmysl dát se k cirkusu. Přijde mi to jako úžasné kouzlo a napadlo mě, že když o tom natočím film, třeba to kouzlo předám i někomu dalšímu. Nikdy jsem dokument netočila, takže jsem hledala možnosti, jak to udělat, aby to bylo jednoduché i pro člověka bez předchozí zkušenosti. Bylo pro mě nejsnazší točit se svými známými, protože vím, že žonglérská komunita mě nezabije, když jim slíbím, že ve filmu nebudou vypadat jak idioti. Ten nejdůležitější úkol byl ukázat, jak je žonglování úžasné.
Jaká byla na začátku tvá očekávání od workshopu My Street Films?
Asi jako většina lidí jsem potřebovala, aby mě něco donutilo se tomu tématu opravdu věnovat, protože když nemám termín, nic nedělám. Do té doby jsem nikdy nic nenatočila – ani zvuk, ani obraz. Když se posouváš od nuly někam, tak je to vždycky progres. V tom jsem viděla hlavní smysl workshopu.
Jak se tvůj námět během workshopu vyvíjel?
Námět se vyvíjel v kruhu a na konci jsem došla na začátek. Složité to bylo navíc v tom, že My Street Films workshop začal někdy v květnu, ale ten žonglérský kurz koncem května končí a znovu začíná v polovině září, kdy už musel být film hotový. Měla jsem neuvěřitelně šibeniční termín, abych natočila cokoliv, co bude použitelné. Teprve po prvním workshopu jsem zjistila, že je to špatně ozvučené, špatně natočené a je toho hodně. Ale vybrat z toho něco inteligentního bylo skoro nemožné a nebylo možné k tomu něco přitočit. Kvůli tomu vznikla animace, protože co jsem nedokázala natočit, to jsem si nakreslila.
Záběr z filmu Vidím míček tak házím
Kdy během workshopu přišel nějaký zásadní posun, který ovlivnil výslednou podobu filmu?
To bylo vždycky hluboké zoufalství. Po každém workshopu jsem zjistila, co všechno je špatně, co všechno neumím. Když jsme se bavili o dramaturgii, zjistila jsem, že jsem úplně mimo. Potom jsme měli scénáristický workshop a zjistila jsem, že neumím scénář. Pak jsme měli setkání se střihači, načež jsem zjistila, že vůbec nevím, jak se to dělá. Další zoufalství přišlo, když jsme to měli mít jakž takž hotové a já jsem zjistila, že je to strašlivé, opravdu. A všichni byli zdvořilí, takže neříkali, že je to příšerné. Kvitovali posun, což byl. Ale pak jsem to celé vyhodila a udělala jsem to znova. Lektoři Marika Pecháčková s Honzou Sacherem byli nesmírně laskaví, ale toho času na to, aby ti řekli něco konkrétního, bylo hrozně málo.
Potěšila mě masterclass s Dianou Cam Van Nguyen, která mluvila o tom, jak film dělala tři roky a jak to pro ni bylo těžké. Viděla jsem tedy, že to podobně mají i lidé, kteří to opravdu umějí.
Přesto, že workshop není určen primárně mladým lidem, nejčastějšími účastníky workshopů jsou studenti a vysokoškoláci. Vnímala jsi nějak věkový rozdíl?
Kdybych byla mladší, tak by to bylo úplně stejné. Dělám v kolektivu, kde jsou lidé od osmnácti do pětaosmdesáti let. Takže s tím nemám sebemenší problém. Naopak je to daleko veselejší, protože vidíš, co řeší všichni ostatní. A po pěti minutách všichni zapomenou, že jsem šedivá bába, a jsou v pohodě.
Daniela Peterová během rozhovoru s Magdou Španihelovou
Jak inspirativní byla práce ve skupině?
Bylo to inspirativní. Byli jsme úplně rozličných kategorií. Když Michal Klukan (autor oceněného snímku Ne,smysl) přišel na první workshop, kde jsme měli přinést, co jsme natočili, ukázal nám záběry, kterých bych já nebyla v životě schopna. Každý měl něco, co se dalo uchopit, ale zpočátku nikdo nevěděl, jak svůj námět zpracovat. Mně spíš na začátku přišlo zajímavé, že jsem byla jediná, kdo přišel s pozitivním tématem. Asi je to generační. Osobně by mi přišlo obtížné točit těžké téma a vůbec bych s tím nešla na veřejnost.
Proměnil se po workshopu tvůj přístup k filmu?
Devět desetin filmů, které vidím, jsou dokumenty. Protože hraným filmům tolik nevěřím. Dokážu se na ně koukat, ale nepřijde mi to přesvědčivé. Snažila jsem se dohnat velkou mezeru ve filmovém vzdělání, tak jsem nakoukávala filmy. Když jsem zjistila, že neumím psát scénáře, tak jsem se vrhla na psaní a vydala jsem mezitím dvě knihy. A zas mě to někam vede. Jen nemám tušení kam.
A co se týká vztahu k filmovému médiu a jednotlivým aspektům k filmovému procesu, kterým jste se na workshopu věnovali?
Kazí mi to filmy. To, co jsem vnímala v jedné bublině jako divák, teď rozkládám na příběh a střih, na světlo a zvuky. A spoustu věcí si musím pustit dvakrát, protože to nestihnu najednou. Ale chci vidět, jak to udělali.
Takže se z tebe stal filmový analytik.
Doufám, že to zase zmizí, že se zase budu spokojeně koukat na filmy a nepitvat je, ale zatím to nedokážu.
Přemýšlíš o dalším filmu?
Mám rozdělaný scénář, zase je o žonglování, je to takový pseudo–dokument. Uvažuji nad ploškovou animací z fotek. Ale jak to dopadne, ví sv. František. Scénář je skoro hotový a těším se, že se do toho ponořím. Na dokumentu i na tom animáku mě fascinuje to, že k tomu nepotřebuješ vůbec nic – nic, co nemám v kapse nebo doma na stole. Potřebovala bych nějakého zvukaře, ale toho já si někde najdu.
Dokázala bys najít nějakou analogii mezi žonglováním a filmovým procesem?
Když se učíš žonglovat, tak umíš několik triků. Každá ruka ví, co má dělat, teď to synchronizuješ. Pak stojíš a hýbe se ti palec od pravé nohy a cítíš, jak jdou myšlenky od palce přes kolena a ramena a zase zpátky a ta ruka dělá úplně něco jiného, než jsi chtěla. A úplně stejné je to s tím filmem. Měla jsem spoustu různých epizod, které jsem potřebovala poskládat dohromady. Když jsem to složila, tak jsem zjistila, že je to špatně, tak jsem to rozložila a udělala jsem to znova. Z toho chaosu si to musí sednout a z těch pohybů, co umíš, musíš poskládat něco smysluplného. V obou případech improvizace tvoří tak padesát procent celkového výsledku. To je stejné jako když píšeš, nebo děláš patchwork, nebo kombinuješ různé materiály. Množství způsobů, jak je můžeš spojit, je nepočítaně. V jednu chvíli se jen musíš rozhodnout jak. To dělá právě ten termín. Musíš se rozhodnout, že takhle je to dobře, a takhle to bude. Mít sebedůvěru, že to nějak dopadne.
Úvodní foto: Radek Lavička, MFDF Ji.hlava
