Lucie Pozníková je autorkou krátkého snímku Brno-Zábradlí, který patří k nejlepším My Street Filmům roku 2023. Porota ocenila její řízené tápaní nehostinným městským prostorem, v němž nepozorovaně přibývají absurdní překážky. O brněnském urbanismu, filmové a herní tvorbě si s Lucií povídala Magda Španihelová, naše vedoucí programu.
Film Brno-Zábradlí otevírá téma bezpečnosti pohybu ve veřejném prostoru. Je urbanismus něco, co intenzivně vnímáš při svém každodenním pohybu po městě?
Je to pro mě důležité téma, kterým jsem se chtěla zabývat už dřív, když jsem se dostala na FaVU do Ateliéru herních médií. Tam s architekturou prostoru samozřejmě pracujeme. Pocházím z Prahy a když se člověk dostane do Brna, není vůbec možné nepřemýšlet a neřešit urbanismus města. V Brně člověk pocítí, jak jsou tato dvě největší města úplně jiná. Téma zábradlí bylo hodně lokální téma. Když se otevřela nová zastávka – Osová – nešlo to nevnímat. Jen ráno tam proudí tři sta, čtyři sta lidí, kteří jdou do práce a všichni musejí skákat přes koleje. S přibývajícím zábradlím se procházejícím lidem dále komplikoval pohyb. V nějakém bodě tam dokonce začaly jezdit policejní hlídky. Hlídkovaly nad zastávkou a dívaly se dolů a pozorovaly, jak lidé přecházejí. Doufala jsem v konflikt, že se jich budu moct zeptat, jestli ten přechod hlídají. Chtěla jsem otevřít dialog, ale nikdy se to nestalo. Policisté nikdy nezasáhli.
V čem konkrétně je Brno a jeho urbanismus jiný?
Nejsem urbanistka, ale pocitově vnímám, že je Brno daleko vstřícnější pro auta, i když by možná řada brněnských řidičů nesouhlasila. Intenzivně tam cítím smog z aut, je tu také méně veřejné dopravy. Brno taky nemá parky. Brněnský veřejný prostor je strašně málo dělaný na to, aby člověk zůstával ve městě. Všechny cesty vedou odněkud někam, ale chybí pocit, že tam chce člověk v ulicích trávit čas. To mi přijde jako zásadní rozdíl.
Proměnila práce na filmu, jeho ohledávání a modelování, tvůj vztah k danému místu?
Rozhodně. Když začnu něco modelovat, dostanu se do jiné pozice. Začnu chápat úplně jiné souvislosti, jako například to, že zastávka byla dřív úplně jinde, musela se celá vzít a posunout, a ještě je celá zahrabaná do země… Navíc existují předpisy, jak může být zaoblená kolej, kdy musí být vidět šalina, když přijíždí z tunelu, jak strmé mohou být schody… Na původních vizualizacích samozřejmě žádné zábradlí nebylo.
Tvůj film ale rovněž zprostředkovává tvůj individuální pocit z místa. Pocit úzkosti. Ten se proměnil?
Film neměl být o úzkostech, neměl být o mně. Jen o urbanismu. Když jsem začala točit, chtěla jsem udělat hraný dokument. Začala jsem více vnímat, jak se pohybuji a chovám v prostoru. Zastávka pro mě představovala mikrosvět a zároveň dokázala ztvárnit to, co pro mě znamená úzkost, tedy překážku, kterou se člověk musí naučit překonat. Díky tomu, jak jsem se tam pohybovala s kamerou, oslovovali mě cizí lidé. Zároveň jsem udělala takovou fotopast, kdy jsem čekala, až budou cestující přecházet přes přechod. Prostor, ale i sebe sama, jsem začala vnímat z úplně jiné perspektivy. To vedlo k tomu, že jsem tu zastávku využila na takovou metaforu.
Už jsi to částečně zmínila, ale jak se vyvíjel námět filmu během workshopu My Street Films? Jak jsi dospěla k této podobě filmu?
Myslím, že velký vliv měla lektorka Barbora Sliepková a její neuvěřitelný dokumentaristický cit. To je něco tak neskutečného! To není jen v jejích filmech (které můžete vidět také na Dafilms.cz), ale celá její osobnost. Říkala nám: „Když něco ztvárňujete, mějte tam lidi, to je to, na co se divák napojí.“ Já jsem si trvala na svém a říkala si: „A proč? Mně jde o urbanismus.“ Ale urbanismus a lidi v něm jsou neodlučitelní. Zároveň urbanismus je také o individuálním vnímání prostoru. Díky Barboře jsem na to postupně přišla, ale trvalo to dlouho. Můj původní koncept byl hraný film. Až měsíc před deadlinem jsem napsala Barboře e-mail, že to takhle dál nejde. Napsala: „Dobře, ale stihněte to.“ Tak jsem to zkusila.
Původní záměr se tedy ukázal jako nefunkční…
Studuji herní média na FaVU a do workshopu jsem šla s tím, že jsem chtěla natočit film. Brala jsem to jako vystoupení z komfortní zóny. To se docela povedlo. Ale pokud film neděláš naprosto upřímně, nebude to fungovat. Shodli jsme se na tom, že nejlepší bude, abych bez jakýchkoliv překážek a zábran udělala film tak, jak potřebuji. Lektorstvo bylo nadšené, že ve workshopové skupině vznikne jiný film, interaktivní. Byla to velká zásluha Barbory, že jsem se do toho měsíc před dokončením pustila.
Záběr z filmu Brno-Zábradlí.
Už jsi zmínila, že studuješ v Ateliéru herních médií na FaVU. Jaké jsou prostupnosti mezi herním světem a dokumentární filmem?
Předtím jsem studovala na VOŠ v Jihlavě, kde jsem se dva roky věnovala dokumentární hře, napsala jsem o tom padesátistránkovou práci. To je opravdu na dlouho. Zabývám se tím tématem od doby, co jsem přišla na to, že chci dělat hry. Herní médium mi přijde jako šité na míru dokumentu. Dokument zprostředkovává individuální prožitek. Hráč dostane možnost být nějakou postavou, kterou si autor přeje, aby byl. To je jiná úroveň imerze. Jiné médium nemá tuto interaktivitu.
Rozumím tomu, jak nonfikční témata fungují v herním médiu. Co ale herní svět přináší do dokumentu?
Každá estetika, nehledě na to, jestli je z kamery nebo vymodelovaná z myši, je zkreslená. Herní model je jen jiná forma vyjádření, která zkoumá jiný aspekt toho, co zobrazuje. Herní stylizace má možnost přinášet úplně něco jiného. Má možnost zkoumat podrobněji, jak se předmět chová. Protože když modelujete, tak nejde do detailu udělat každý šroubek. Jde o to abstrahovat, vytáhnout, co je podstatné. Divák/hráč má možnost si všimnout, co bylo pro toho tvůrce na objektu nejdůležitější. Kdybych měla modelovat každé stéblo trávy, tak tam hráč nic neuvidí. Měla jsem možnost prostor silně abstrahovat do nejzákladnějších tvarů a díky tomu mám pocit, že jsem měla možnost si s tím prostorem vytvořit osobní vztah. A stejnou možnost má pak i divák.
Obraz filmu je rozdělený na dva screeny. Divák musí být při sledování daleko aktivnější, hledat souvislosti mezi okny. Je tento typ filmu pro tebe výzvou? Je to tvoje tvůrčí tendence?
To je moje věčná otázka. Nedokážu ani odhadnout, do jaké míry je něco naučeného a automatizovaného. Snažím se ospravedlňovat každý pixel. To, co divák viděl, byl jen záznam interaktivního prostoru a mého pohybu fyzickým prostorem. Pro každého, kdo by tudy prošel, by to vypadalo jinak. Časová osa by byla jiná a nepotkalo by se to identicky s tím, co je napravo a nalevo. Vypadalo by to jinak. Každý by si vytvořil jiné asociace. Není to vytvořeno tak, aby se v danou sekundu zobrazovalo něco konkrétního. Jediné, co bylo dělané přímo na sekundu, to byl záběr na stožár s ptáky, to bylo pro mě důležité, aby to tam bylo. V levé části obrazu je struktura – jsou to odrazy, reflexe programu. Připomínalo mi to korunu stromů s ptáky.
Záběr z filmu Brno-Zábradlí.
Takže tento projekt existuje jako hra.
Kdybych dala hru na nějaké fórum ke stažení, tak si ji nikdo nestáhne. Nejvíce se hrají hry, které se dají zahrát rovnou z prohlížeče. Ale bylo by to hezké, kdyby se to dalo zahrát třeba z webu My Street Films.
Jaká byla tvá očekávání od workshopu MSF a do jaké míry se naplnila?
Nikdy jsem se ničeho podobného neúčastnila. Formát, který jsme měli v Brně s Kateř Tureček a Barborou Sliepkovou a naší brněnskou skupinou, mi moc vyhovoval. To nejdůležitější, co člověk potřebuje, když cokoli tvoří, je prostor pro průběžnou dlouhodobou zpětnou vazbu, spolupráci s lektorem či vedoucím práce, a jednou za čas debatovat s nezaujatými diváky. Byla pro mě veliká úleva, že Kateř s Barborou do toho moc nevstupovali. Všechno vzešlo od účastníků, což bylo skvělé pozorovat. V každém se krásně probudila kreativita. I jedna účastnice, která pracuje v kanceláři, ze sebe dokázala dostat něco tak krásného a vtipného. To bylo strašně pěkné pozorovat.
Foto z brněnského workshopu pod vedením Kateř Tureček a Barbory Sliepkové.
Budeš ve filmové tvorbě pokračovat?
Dokázala bych si to představit. Nebudu lhát, ale distribuce filmů je o hodně jednodušší než distribuce her. Doteď nemá nikdo přístup ke hře Brno-Zábradlí, ale film už visí na třech webech. To je fascinující – člověk to udělá a je to. Hry nemají tak zavedené platformy. V něčem je to zajímavé médium – třeba i tou uzavřeností. Film je dokončen a už to nemusíte řešit. Když uděláte hru, tak vám přijde deset tisíc stížností, že něco nefunguje…
Je něco, co bys ráda prozkoumala?
Začalo mě zajímat téma Moravy. Když se člověk dostane z Prahy do Brna, tak nejde, aby ho to neovlivnilo – urbanismus, moravský venkov, folklór, který se adaptuje na současnost…
